Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/69

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

jeho patu byl posvátný, i byliny tu rostoucí byly zázračné, a povětří nasyceně vůní listí životodárné.

Před dubem nad potokem vystavěna byla z mistrně otesaných klád jakási veliká i vysoká hranice, která vzhůru se zúžujíc obstoupena byla tyčkami. Na těch zavěšeno bylo sukno šarlatové, místy již větrem strhané. Od zadu vedly na hranici schody, jimiž kreve krevejto-evarto kreve, nejvyšší to kněz, časem vystupoval, aby ukázal se lidu a mluvil k němu, rozehřívaje ho ke vzývání domácích bohů a k odpuzování cizí víry.

Byly to řídké slavnostní dni, které oznamovány lidu shromažďovaly tu četné tlupy. Avšak ani v obyčejné dni nebývalo tu pusto. I tenkráte dolina hemžila se lidmi, v lese bylo viděti zde onde rozdělané ohně, přivázané koně, množství přecházejících lidí v oděvu bílém. Za dubem povznášel se zvolna vzhůru jako sivá páska dým od kamenného oltáře. Tu bylo věčné ohnisko, posvátný plamen nikdy nehasnoucí, živený smolným dřevem, pryskyřicí a obětmi nábožných lidí.

Ačkoli nashromážděny dokola četné davy, panovalo v dolině jakési sváteční ticho, přerývané toliko hlukem lidí kolem posvátného ohně přecházejících, ržáním koní a šumem lesa. Pobožní mluvili nízkými hlasy a chodíce zdržovali se všeho povyku, z úcty k posvátnému místu. Pouze ptactvu a potoku volno bylo svobodně hlásiti česť litevského boha. A kdežto po četných příchozích nacházela se v dolině ustavičně hojnost drobtův a zbytkův od jídla, tož nad ní kroužila hejna lesních obyvatelů, ozývajících se nejrozmanitějšími hlasy.

Pohled na dolinu poskytoval veliký obraz plný rozmanitosti. Po jedné straně nad vyhaslým ohněm seděla tlupa šedých starců, již potichu spolu hovořili. Dále v pozadí viděti bylo pohromadě ženy a dívky, připravující pokrmy pro poutníky, any otáčely se okolo kamenů. uprostřed kterých oheň hořel. Ve skupinách stáli mužští z různých stran i krajin, vyměňujíce mezi sebou přinesené zprávy. Mládež na kraji lesa hovorněji rozmlouvajíc, potichu se smějíc, někdy vyzývala se k zápasu a chytala do křížku, brzy však, pamatujíc kde se nalézá, utišovala se u napomínala k umlknutí.

Poblíže hranice, dubu a ohně přecházeli kněží rozličného stupně, místní i odjinud přišlí… krevové nižší v bílých šatech i pasech, s bílými hůlkami v rukou; vejdaloti v hazukách olemovaných bílými stužkami a třapci, někteří majíce na hlavě věnce, jiní v rukou je nesouce, někteří s hlavou obnaženou v zaprášeném oděvu cestovním. Méně okázale drželi se chudobně odění věštci vuršajtové uctivě za staršinou na úbočí pahorku, a při nich sigonoti, obětníci, mužové silní a vzezření surového. Těm často připadalo nejenom kozla neb ovci zabíjeti u oltáře, nýbrž i válečného zajatce provázeti svázaného na hranici a dobíjeti, jestliže se trápil. Celým zástupem za ohradou posvátného dubu tábořili hadači, kejklíři, potulní zpěváci, svalgonové, pohřební sluhově lingusoni.

Po jich kroji, nelišícím se hrubě od hazuk, jaké nosil lid v rozličných krajích, možná bylo poznati, přicházejí-li z hořejší neb dolejší země, od rozhraní jazyka, od pomezí křivického, z hlubin lesních, z blat neb divokých pouští. Ti všichni musili alespoň jednou do roka posilniti se u posvátněho zřídla i dubu, nabrati vody pro nemocné, popela z ohniště, listí se stromu. Každý z nich přinášel kreveovi neb vejdolotům zprávu o tom, co se dálo v jiných posvátných místech, a odtud bral rozkazy a napomenutí. Prokazovánať poslušnosť kunigasům, vládnoucím železným mečem v rukou, ale bílá hůlka kreveova, když jí kynul, ne postrachem, leč jakousi nepochopitelnou silou hýbala tlupami. Nejvyšší kněz, ještě od prastarých časů, měl větší moc nežli železo knížecí.