Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/63

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

Sešed na dvůr krokem kvapným zamířil ke bráně a dostav se mimo stráž ven ze hradu počal se nepokojně ohlédati. „Při sám bůh!“ broukal, neslýchaná věc, drzá opovážlivosť, nedati mně pokoje ani v takovou hodinu! Bába k nevystání ale dostane za to!“

An takto se kasal, spatřil ob roh zdí hradebních přicházeti v plášti řeholnic polosester křižovnických starou Gmundu, která shlednuvši ho zrychleným krokem pospíšila mu vstříc, všecka udýchána a rukama lomíc. Dříve ještě nežli Siegfried ji mohl osloviti, nedočkavá žena volala již na něho: „To litevské děvče mně ukradli… utekla!… Já nemám, koho bych poslala ji stíhat. To je věc vašich knechtův. Ta daremná svévolnice! Podaří-li se jí útěk, bude celému světu vypravovati, co u mne se děje, bude pomlouvati a kdo ví jaké nesmyslné řeči vésti. Potřebí ji stíhati, pošlete za ní lidi!“

Tak mluvila sotva dechu popadajíc. Siegfried poslouchal s tváří zamračenou.

„Výborně jste ji střehli!“ zvolal. „Mělať dosti času i místa seznamovati a umlouvati se s knechty, kdežto našim bratřím často ani číši vína přinésti nechtěla! Dobře jste ji vychovali!… Vyslati za ní lidi? ale kam?… Máte nějakou stopu? Víte který a čí knecht?… Ó toť pravý boží trest!“

„Kdož pak se toho mohl nadíti? Kdo to mohl předvídati?“ volala Gmunda. — „A čím pak já jsem vinna? Kdož ubrání se vaší čeládce?“

„Kdy se to stalo ?“ tázal se Siegfried.

„Kdy! kdy!“ opakovala stařena třesouc se hněvem a netrpělivostí. — „Musilo to býti celé spiknutí. Před několika dny přistihli ji ráno v zahrádce s jakýmsi knechtem. Honili ho, chytali… on ušel. Dala jsem ji mrskati, aby vyzradila svého milovníka… ani slova necekla. Zavřela jsem ji z trestu při chlebě a vodě, počala žloutnouti a padati se, až mně líto bylo, ne jí, ale její krásy. Pustila jsem ji a kázala pilně stříci. Dnes ráno povídali, že churava jsouc šla ulehnout… Teprv okolo poledne děvčata šla k ní přihlédnout, ale již nebylo po ní ani nejmenší stopy.“

„A odkud víte, že uprchla s knechtem?“ osopil se na ni Siegfried.

„Když ji s ním přistihli…“

„Nižádné stopy? Viděl ho někdo?“ vyptával se křižovník.

Gmunda se dala do pláče, mluvila cosi nesrozumiteluého, škubala sebou, naříkala na svůj osud. Siegfried, jenž by se rád byl vrátil ke svým, byl též netrpěliv i mručel: „Poslati za ní? kam? koho? což naši knechti jsou zde k tomu, aby honili sběhlá děvčata?“

Tak mluvil křižovník, ale přece bylo viděti, že by rád Gmundě pomohl. Hrozba, že by děvče mohlo po světě roznášeti, co se v jejím domě děje, nebyla též jemu lhostejna.

Ve bráně stál vrátný, člověk starý a otylý, zvědavě pohlížeje na Siegfrieda a Gmundu, snad i poslouchaje rozmluvu jejich. K němu přistoupil křižovník jako k důvěrnému sluhovi s posteskem, že knechtové svedli služku jeho sestry, paní Gmundy.

Vrátný, osvědčený po dlouhá léta ve službě hradské, potřásal hlavou. „To se podivně shoduje,“ zabroukal. „Vaší sestře ztratilo se děvče, a nám téže noci utekl ten hoch, jejž choval bratr Bernard, sirotek… i také ten ničemný mamlas, ten pes Litvín, kterého bych já dávno byl dal pověsit, ale Bernard jej ochraňoval, krmil a užíval jeho služeb.“

Siegfried se zarazil. „Jest to jisté?“ zvolal.

„Což bych si to dovolil říci, kdyby po nich nebyli již prohledali všecky kouty a celý hořejší i dolejší zámek? Vždyť i mne vzal Bernard do výslechu a broukal i trhal se, že