Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/62

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Zaražen tonem, jakým slova ta byla pronešena, pojal maršálek Bernarda za ruku. „Povězte mně krátce, co pro mne na žadný způsob nesmí zůstati tajemstvím. Věc jest důležita…“

„Pro mne a moje svědomí,“ odvece Bernard; „pro řád jest méně vážna.“ To pověděv ustoupii několik kroků nazpět, jakoby se chtěl vyhnouti další rozmluvě.

Maršálek déle na něho nenaléhaje provázal ho zraky svými. „Divný to člověk, ten Bernard,“ pošeptal blížícímu se Hansovi z Wirnburka. „Otravuje si život starosti všech na svůj vlastní účet bera… Co asi mu dnes jest?“

Hans naklonil se k uchu maršálkovu: „Nejspíše cítí se vinným,“ smál se, „že se nesrovnával s dobrými zásadami našeho Siegfrieda… Máť za své…“

V tom obrátil se k maršálkovi velmistr osloviti ho chtěje, ale již oznamoval zvonek, že v síni hostina jest připravena. Čeleď otevřela dveře a mistr zavedl do jídelny nejprve markrabí Braniborského a hraběte Namurského.

Jak svátečně vypadala ta společnosť rytířů, kteří tohoto dne zbroj odloživše ustrojili se v nejdražší své šatstvo, v nejpěknější šarlatové obleky z aksamítu, východních hedvábných tkanin zlatem a stříbrem krumplovaných. Uprostřed různobarvé té tlupy bílé pláště křižovnické, jimiž staršina toho dne se byla přioděla, a těžké zlaté řetězy vynikaly důstojností a prostotou. Hrabě Namurský vyznačoval se obzvláštní nádherností obleku svého, jehož umělecký kroj, vyšívání, lem a pestré odznaky činily ho předmětem obdivu, u mnohých snad i závisti. Blíže u něho sedící prohlíželi si ty hedvábné obrázky na jeho prsou i rukávech s důvtipnými nápisy.

Kníže Braniborský, bohatě oděný, s jakýmsi úšklebným pohrdáním hleděl na vyfintění sousedovo, křiklavé, ale více ženské. Snad i jiní zjevněji byli by se posmívali Francouzovi, kdyby tento na pohled útlý, bílý človíček nebyl býval jedním z nejstatečnějších rytířů, který podal již důkazy, že dovede zvítěziti v boji s takovými silnými obry, jakými byli jeho spoluhodovníci. V posledním turnaji, na dvoře středního zámku beze všech příprav na ručesť uspořádaném, překonal hrabě všecky protivníky své neobyčejnou obratností. Při stole byl to nejzábavnější besedník, a veselá jeho mysl i volnosť v obcování nedávaly mu nikdy zapomenouti na vážnosť, nestíraly s něho jisté sebevědomí a vyžadovaly úcty. Pohlíženo na něho jako na nějakou bytost výminečnou, zvláštní a nepochopitelnou, on zase hleděl na společníky s lahodným úsměškem. Oni představovali sílu zvířecí, on důvtip i svrchovanou obratnosť uhlazeného člověka.

Pokračováno v rozmluvě o válce s pohany, s tím rozdílem, že starší, kteří slýchali o vojnách se Saraceny, porovnávajíce je se zdejšími nevěřícími nazývali tyto takořka polozvířaty, čímž ospravedlňovali ukrutenství, s jakým je hubili. Jeden z bratří dokazoval, že divoké takové stvoření, byť i z kolébky vzato bylo, ani ničemu se naučiti, aniž ke člověku podobným státi se nemůže.

Ke stolu zasednuto v ten způsob, že každému ze vzácnějsích hostí přidán byl rytíř, který by ho bavil a všelikou službu hostitele mu prokazoval. Starý Siegfried přisednouti měl k německému hraběti, když pachole do jídelny přikvapivší dalo mu znamení. Odvolání v této chvíli bylo něco tak neobyčejného, že křižovník se mu chtěl opříti, leč poslyšev, co mu do ucha pošeptáno, poněkud zaražen pospíšil jiného na své místo posaditi, sám pak nepozorován vykradl se ze síně.