Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/6

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

Lůžko pokryto bylo vlněnou pokrývkou — tvrdou a úzkou. Na něm, s nohama spuštěnýma a hlavou o ruce podepřenou, seděl mladík asi sedmnáctiletý, na svůj věk bujně vytáhlý, ale hubený. Vlasy krátce, přistřižené, světlé, naježené a rozcuchané, pokrývaly dosti pěknou hlavu jeho, pozdviženou naproti vcházejicím a obrácenou k nim tváří, jejížto smutný výraz vzbuzoval soustrasť. Oči měl hluboko vpadlé, líce stažené, ústa zakleslá, čelo vráskovité. Sličné rysy mladíkovy činil jakýsi bol sympathickými, ale zároveň i strašnými. Pod očními víčkami hleděla horečná netrpělivosť, utýranosť a výraz vnitřního boje v sobě tlumeného. Skrovný ohlek polomnišský, polorytířský, sukně těsně přiléhající, zjevnou činil složitost těla, silnou, kostnatou, ale vyzáblou a seschlou.

Jakmile spatřil vcházející, stáhl bezděčně brvy a v okamžení postavil se na nohy, s úctou hlavu kloně; ale při tom zachvěl se a musil se opříti o stůl.

Bratr Bernard, jehož obličej býval obyčejně drsný, hleděl všemožně jej ulahodit a vlídně přistoupil ku mladíkovi. „Což to? slyším, že jste dosavad churav,“ pravil mírným hlasem. „To není dobře; co jest vám? Otec Silvester mně to neumí pověděti.“

Mladík, oči maje do země upřené, mlčel. Špitálník, popatřiv zatím na nedotknuté jídlo a na džbánek nepošinutý, stáhl ramena.

„Bolí vás něco?“ tázal se Bernard starostlivě dále.

„Nic, nic,“ odpověděl hoch krátce a chladně.

„A co vám jest?“

Na druhou tuto otázku nespěchal jinoch s odpovědí. „Nemám sil,“ pravil konečně.

„A kterak jste jich pozbyl?“ pátral Bernard.

Mezitím Silvester u stolu stojící s netrpělivostí přebíral prsty a hleděl do stropu, jakoby nevěřil v účinek takového vyptávání a nižádné váhy mu nepřikládal.

„Nevím.“ ozval se slabým hlasem nemocný a vzdychl sobě.

Tím zdálo se vše skončeno. když jinoch nejevil nejmenší chuti k další zpovědi a Bernard neuměl ho k tomu přiměti. Otec špitálník zase neukazoval žádné chuti pomáhati mu v tom. Stáli mlčky, až Bernard porozmysliv se uznal za dobré ukončiti mravním naučením. „Potřebí, milé dítě,“ pravil, „modliti se, prositi Boha, i nejsvětější Matku jeho, aby vás milostí svou povznášeli. I sám také musíte hledět přemáhati tu mdlobu, setřásti lenost, zkoušeti, usilovati, nepoddávati se. Nepřítel lidského pokolení klade osidla duši i tělu; modlitba ho zahání.“

Naučení to vyslechl mladík ani se nehýbaje, s očima stálo sklopenýma, nedávaje na sobě znáti, že by naň učinilo nějaký dojem. Stál jako zkamenělý, toliko chvění jeho těla svědčilo o vnitřním vysílení. Neodpovídal ničeho.

Bernard naň dlouho pohlížel, ale mlčel. Špitálník prohodil: „Máš na něco chuť, zakusil bysi rád něčeho? nějakého jídla nebo nápoje? Příroda lidem, rovněž jako zvířatům, časem pomoci poskytuje pudem.“

Za hodnou chvíli teprv měl se jinoch k odpovědi.

„Kromě někdy na vodu,“ pravil nucené hlasem slabým, „nemám chuti na nic.“

Bylo po vyzvidání, bratr Bernard zamumlal cosi těše lepší naději, radil k odpočinku, k ležení, k spaní, a již odcházel. Špitálník zvolna za ním ze dveří se ubíraje úkradkem pohlížel na jinocha, stojícího vždy u lůžka, pokrčil ramenoma a vyšel.

Nemocný, jakmile zamkly se dvéře, sklesl ihned na lože, a ruce o kolena opřev a oči si zakryv zamyslil se touž měrou, jako před návštěvou obou řeholních bratří.