Jiří na žádný způsob neměl chuti vrátiti se ze dvorce na hrad, tak že v zoufalosť uvedený Šventas musil mu dopřáti času, aby hněv jeho se vybouřil. Nepochyboval o tom ani dost málo, že jednalo se o to děvče. Chvílemi šeptal mu pro potěchu:
„Kunigasiku, ze hradu upláchneme, jakmile vše bude připraveno, třeba ve třech, a třeba ve čtveru…“ Při posledním slově chytře na něho pohlížel s úsměvem. Jakkoli nezasvěcen v tajemství, věděl již najisto, že Jiří svobody své použil k seznámení se s dívkou u Gmundy.
Druhého dne z rána Šventas již poslušně se chystal, koně sedlal, tlumoky naplňoval a se služkou i s pauholky se loučil, když zpozoroval, že Jiří zmizel ze dvorce. Odběhlť, jakmile nastal den, kamž jinam nežli do města.
Celou noc byl přemýšlel o tom, jak by ještě jednou spatřil Baniutu a jí oznámil, že buď jak buď musí pojmouti ji s sebou, až nadejde doba k útěku. Jakmile počalo se šeřiti, popadnuv prostou oponči[1] a nemoha se déle udržeti vyřítil se ze vrat. Sotva že ve městě počalo byti živo a v kovárnách, dílnách a krámcích sotva že okenice se otvíraly, Jiří doběhl již k prvním domům. Podařilo se mu, že nepozorován dostal se ulicí až přes náměstí, kudy nábožní lidé ubírali se do kostela na ranní mši, až k domu Gmundinu, z něhož zamýšlel vyvolati Baniutu k rozmluvě. Plášť, barvou i krojem prozrazující člena řádu, měl usnadniti mu přístup; ale ještě bylo příliš časně a vrata zamknuta.
Na štěstí pobožná Gmunda sama je otevřela jdouc do kostela a Jiří nepovšimnut vkradl se do dvora. Tam u studny bylo několik děvčat, která vážila vodu anebo šátky prala, ale Baniuta nebyla mezi nimi. Ukryt za bezovým keřem dlouho netrpělivě čekal, až také ona se džbánkem v rukou přišla ke studni. Když druhé dívky odešly, Jiří dal jí znamení, že by s ní rád promluvil. Baniuta v nezvyklé té době ho spatříc zalekla se zprvu, ale pak běžela k němu.
Tvář ubohého kunigasa jevila nepokoj. „Baniuto,“ zvolal, „já musím na hrad, dnes, hned! Nemohu se tam vrátiti nespatřiv tebe.“ Při těch slovech pojal ji za ruku.
„Zavrou tě?“ tázala se.
„Já se jim vyrvu a uprchnu. Buď hotova! Bez tebe nepůjdu, nezůstavím tě v jejich drápech!“
Baniutě očka se zasmála. „Hleď si pospíšiti, kunigase!“ pravila šeptem. „Jinak přijdeš pozdě a jen mrtvolu mou najdeš někde za plotem. Oni usilují o mou záhubu, já každodenně musím se brániti silou a chytrostí, a konečně obojí nestačí. Kdyby tak daleko došlo, otrávím se jedovatou bylinou, abych nepřežila svou hanbu.“
To slyše Jiří zabořel strašným hnévem, i zapomněl se tak daleko, že ruku dívčinu tak stiskl, jakoby ji chtěl rozmačkati. Baniuta bolestí zbledla. Nyní teprve poznal kunigas, že milence působí muku, ačkoli rtíky její vždy na něho se usmívaly. Pustiv ztrýzněnou ruku její přiskočil k milené dívce a objal ji za šíji. Ona obě ruce sve zavěsila na jeho ramena, a horoucí jich dechy slily se v prvním pocelku.
„Pomni!“ šeptalo děvče.
„Pomni!“ řekl rozjařený kunigas.
V objetí tom zapoměli se, když za nimi se ozval sykavý, zlostí soptící hlas, sypoucí se na ně jako hromobití.
- ↑ Opończa, staropolský plášť pro déšť.
