Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/55

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Bernard pohleděv na něho zamračil se. „Však jste mohli na ten čas ještě dobře užiti starého,“ pravil; „neboť za krátko vás opět vezmu na hrad Jiří je zdravější a silnější?“

„Což já vím?“ odpověděl pacholek. „Vida ho každý den neznamenám při něm žádné změny. Starý Ditrich si stěžuje, že není na něm pozorovati žádného polepšení. Nemluvný, zádumčivý to mrzout… jakým býval, takovým je podnes. S ním nedočkáme se žádné radosti.“

Bernard nevrle ho vyslechl. „Viděti, že i tobě v Binaufeldu se zalíbilo,“ pravil s úšklebkem.

„Jakoby mně,“ odvece nevolník, „mohlo býti někde lépe nebo hůře.“ Pokrčil ramenoma. „Rozdíl jest pouze v tom, že jiná ruka v týl bije.“

Křižovník popošel několik krokův. „Vyřiď svému pánu,“ pravil, aby se brzy vrátil na hrad. Měl již dosti svobody, a u Binauův ničemu dobrému se nenaučí.“

Šventas usmíval se. Se zlou novinon pospíšil si do dvorce, ale tam Jiřího nenalezl Ten od nedávna častěji, obzvláště v podvečer, vycházel pěšky. Pacholek měl ho v podezření, ale mlčel.

Toho dne vrátil se Jiří za soumraku více než jindy unaven, udýchán a rozčilen. Šventas ležel u prahu čekaje na něho, spatřiv ho vzchopil se s obvyklým u něho šibalským úsměvem.

„Přináším vám pozdravení od Bernarda,“ pravil. Koho člověk nerad vidí, s tím zajisté nejspíše se setká. Tak i mně se přihodilo. Ptal se na vaše zdraví; já povídal, že jste churav, ale to asi nepomůže, a vy budete v krátce musit na hrad se vrátiti.“

Jiřímu zajiskřily se oči. „Šventase,“ zvolal, „nežli na to dojde, dělej co dělej, já musím uprchnouti.“

Šventas na všecko připraven mlčky na zemi se položil, skrčil ruce pod hlavu a zhluboka si vzdychl.

„Slyšel jsi?“ opakoval jinoch.

„Kunigasiku,“ zumručel nevolník, „já i to slyšel, co jste nepovídal, a vy myslíte, že bych si nevšímal toho, co vy zbytečně tak nahlas vykřikujete? Starý Šventas učiní, co může, a vy jděte spat.“

Druhý den ráno nebylo Šventasa ve dvoře, nevrátí] se k obědu, neobjevil se ani do večera. Jiří, jakmile jen počalo se smrákati, pustil se k městu. Chodil tam nyní každodenně, tak aby za soumraku dostavil se ku parkánu. Baniuta vždy tam na něbo čekala, někdy přicházel také Rymos, a tenkráte cítili se nejbezpečnějšími, neboť v ten čas míval on stráž u formy.

V tichých rozmluvách s dívčinou Jiří už všecko jí byl pověděl, co měl na srdci a co zamýšlel. Oba v dětinské domýšlivosti své umínili si prchnouti, a to co nejdříve, ana Baniuta se slzami v očích žalovala na drzé chování se k ní hostí, před nimiž Gmunda nejenom ji nechránila, nýbrž když sobě stěžovala, plísnila ji a hrozila jí bitím.

Jiří připadal na nejodvážnější myšlénky, jak zachrániti Banintu. Ani vlastní útěk již ho tak nezabýval, jako osud modrooké, zlatovlasé Baniuty. Byla to první náruživosť v jeho živobytí, prudká, s ničím porovnati se nedající. Jen pomyšlení, že by někdo mohl uchvátiti ten poklad, popouzelo ho ke vzteklosti a šílenství.

Šventas otálel, Jiří byl hotov odříci se ho a sám s ní a s Rymosem uprchnouti do lesů… ale oo potom? Na to neuměl sobě odpověděti. Ještě téhož večera Jiří umínil si