Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/52

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

tu rozmluvu, podobnou vrkání mladých holubů? I byla-liž to rozmluva? Nevím. Byly to smíchy, polovýrazy, zvuky jako ptačí, pění sotva lidské, pohledy zastupující hudbu slova. Byloť cosi divokého, snad zvířecího v této výměně dojmův polosmyslných, poloduševních, nezadržované ničím kromě panenské stydlivosti a nesmělosti nezkušeného jinocha. Děvče vzpřímilo se, vztyčilo hlavu, nachýlilo se jako pták na větvičce sedící… bílé zoubky, blankytné oči a ty pohyby ladné, pro Jiřího nové, okouzlující, zastupovaly z počátku slova…

„Kunigas!“ opětovala Baniuta.

Jiří přisvědčil hlavou. Znaje jméno její šeptal je zticha. Ona smála se jménu svému v jeho ústech. Zarděvši se nevěděla co počíti… tu přišla jí myšlénka a ona polohlasem jala se zpívati litevskou píseň.

Jinoch poslouchal u vytržení.

„Tam v zahrádce kvete mateřídouška, tam v zahrádce zkvétá dymiánek; kam se obrátila naše sestra, tam vyrostly nejsličnější kvítky.
Po zelené louce kráčí dívka, dívka drží věnec v bílých rukou. Ty můj vínku tmavý, věnečku routový, daleko ty odtud se mnou půjdeš, daleko!
Buď mi, matinko má, buď mi zdráva. Buď, můj tatínku, buď, otče, zdráv! Zdrávi buďte, milí bratři moji! Milovnne sestry, buďte zdrávy!“

Zpívajíc tu píseň děvče vzlykalo. Jiřímu zahořelo v hlavě.

„Žádné loučení,“ zvolal; „vraťme se k nim!“

Baniuta pohledla na něho. „Nikoli,“ vzdychla; „nám jest tu zahynouti v jejich spárech!“

„Já vás vysvobodím od nich!“ vpadl Jiří s mladistvou sebedůvěrou sám nevěda, co mu dávalo tu jistotu spásy.

Baniuta přiklonila se k otvoru v parkáně. „Kterak?“ šeptala.

Jiří nachýliv se k ní pravil: „Uprchneme; já vás odtud unesu.“

Tato slova vyřknul s takovou jistotou, že na tváři dívčině vyvolal úsměv i paprsek štěstí. Baniuta pozdvihla ruce s výrazem vděčnosti.

Rozmluva byla by se snad živěji rozproudila, kdyby Rymos nebyl dal výstražné znamení sykotem. Jiří se vzchopil se země a spatřiv blížiti se Siegfrieda s dvěma rozveselenými společníky musil co nejrychleji hledět zmizeti za rohem ohrady.

Baniuta zmizela, křižovníci prozpěvujíce sedali na koně, Rymos jim držel třmeny. Nadcházel vecer, hvězdy začínaly ukazovati se na obloze. Jiří musil si co nejrychleji pospíšiti, by se vrátil v čas do Binaufeldu.

Na cestě se cítil silným jako nikdy, plným života a jakýchsi nevýslovných, blahých nadějí. Jako člověk, jenž dlouho se dívav do slunce jest jím oslepen a nese v očích pohlcené jeho paprsky, tak on ustavičně před sebou měl obraz krásné Baniuty. Byltě novým životem naplněn. Včera ještě snil o tom, kterak sám by uprchl; nyní musil pomýšleti na vzetí s sebou toho pokladu. Bez ní čímž by mu byla svoboda?

Ani nevěda kterak, dostal se předměstím zase na cestu a kvapným krokem pospíšil do dvorce. Jakkoli zdvojnásobňoval kroky, byla již noc, když konečně ocitnul se v Binaufeldu, kde Šventas nepokojně na něho čekal ve vratech, když v jizbě právě zasedali k večeři, s křikem, jak obyčejně, uvažujíce možnosť, že jinoch, jenž pěšky vyšel a tak dlouho se nevrací, snad někde zabloudil. Obáváno se nějaké nehody.

Kdyz Jiří ve vratech se objevil, mladí Binauové uvítali ho radostným smíchem, staří broukáním a vyptáváním, co se mu přihodilo, že se nevrátil v čas. Mladík dosti