Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/51

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

bývalo dovoleno s někým je navštíviti. Kterak právě toho dne přišla mu myšlenka zajíti do města, sám nevěděl. Cesta dosti blativá, podle níž rostly zakrnělé vrby a rozličné křoví, vedla do předměstí. Byla v tu dobu pusta, a Jiří rychle kráčeje mimo nadání ocitnul se u prvních dřevěných domů, stojících uprostřed zahrad. Pořádně vytknutých ulic nebylo tu ještě, každý stavěl a rozkládal se jak chtěl. Za dvorci kolonistů rolníků pomalu začaly se objevovati kovárny, byty rukodělníků, dílny, domy s krámky, jichž okenice sloužily za víka k vykládání zboží na prodej. Oblek Jiřího, který měl na sobě prostý černý kabátec beze všeho odznaku, jaký tu byl něco obyčejného, neobracel na sebe pozornosť. Mohlť se směle pustiti dále do města, na trh i ke kostelu.

Co Jiřího do města vedlo, k tomu snad ani sám sobě nechtěl se přiznati. Vypravování Rymosovo o domě paní Gmundy a o krásné Baniutě, na kterou byl ode dávna žádostiv, vedlo ho v tu stranu, kde stál dvorec její. Měl jakousi naději, že snad spatří litevskou dívku. Znal polohu domu, a Rymos mluvíval o fortně, u které stával. Zdaleka obcházeje přišel Jiří až k ohradě a spatřiv tu koně a pacholky počal hledati Rymosa. Byltě jist, že ho tu musí nalézti. Mládí mívá někdy neomylné tušení.

Skutečně ležel Rymos pod parkánem, nachýlen k němu, ale Jiřího ani neviděl aniž ho poznal nebo se domyslil, když se přiblížil. Příchozímu zachvělo se srdce, když zaslechl píeň litevskou potichu zpívanou. Hoch na zemi ležící ani svým očím věřiti nechtěl, když Jiří udeřiv ho po pleci jménem ho zavolal.

Vzchopiv se na nohy, když spatřil před sebou kunigasa, hlasem přitlumeným zavolal dříve otvorem v parkánu na Baniutu: „Kunigas!“

Za ohradou něco zašustělo a v tom okamžení již děvče na parkán se vydrápavši zvědavýma očima hledalo ohlášeného, o kterémž bylo tolik slyšelo. Jiří pudem pozvedl hlavu a v tu chvíli, kdy Baniuta v plném lesku panenské leposti své, s věncem na skráni, s ruměncem na lících ukázala se nahoře, již oči kunigasovy ji hledaly. Oba spatřivše se na dlouho se odmlčeli. navzájem jeden druhému se obdivujíce. Ani Baniuta nespustila zraku s Jiřího, ani tento nemrknul okem. Chtivě opájeli se jeden druhým… a Rymos dívaje se na ně zdola taktéž stál jako sloup, poněkud zaleklý, snad i závistiv.

Na Jiřího ta živá bytost, s jakou ještě se nesetkal, jakou ještě nikdy tak zblízka nespatřil, ta sestru pokrevná, tak zázračně krásná, učinila dojem nevýslovný. Zdálo se mu, jakoby už někde ji byl viděl, jakoby mu byla bývala zaslíbena — nějaká neodolatelná moc táhla ho k ní.

Baniuta rovněž byla jim uchvácena, radost odrážela se jí v očích i v úsměvu. Jako dítě, které klamati neumí ani nezamýšlí, ruce k němu vztáhla… naklonila se, a jakkoliv nic neuměla, celá její postava pravila: „Pojmí mne, pojďme!“

Při Jiřím záchvat se mísil se strachem, mráz ho procházel, on ohlížel se kolem. Připomínal si obrazy všech svůdných dcer Satanových… ale to byla Litvinka, polodítě, sirotek, vypovězenka.

Rymos dlouhým mlčením obou polekán zatahal kunigasa za kabátec. Baniutě ukázal parkán i místo, které nedávno byl zaujímal a kde sobě udělali otvor, jímž mohli spolu hovořiti a zpívati. Tam ji mohl Jiří viděti zblízka. Nejprve tomu porozuméla dívka a s mrštností ještěrky svezla se dolů. Jiří čekal už na ni. Rymos pojav koně své pokorně ustoupil s nimi několik kroků.

Díky Šventasovi, Jiří mohl s ní rozmlouvati po litevsku. Zapomenutý jazyk jako zahrabané zrno dobýval se z jakýchsi hlubin, kde byl spočíval. Kdož dovede opakovati