Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/41

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována

chtěli jí znáti a časem s ušklebkem o ní se vyjadřovali, nic jí doposavad již za třetího mistra ublížiti nemohli.

Dvůr Gmundin stál ve městě samém, nedaleko nového kostela, ale tak osamotnělý, ohrazený a dřívím ukrytý, že nesnadno bylo vypátrati, co se v něm děje. Hlavními vraty z ulice málokdo do něho vcházel, ale měl po stranách dvě fortny málo patrné, které zřídka byly zavřeny. Večer i často po nařízeném uhasení ohně ještě u Gmundy se svítilo, ale nikdo jí proto nesměl napomínati. Slovem, bylo to hnízdo privilegované.

Již pět let uplynulo od té doby, co z vítězné výpravy na Litvu, v které mimo strašlivou seč mnoho mladého lidu bylo zajato, přivedeno bylo do Malborgu několik a deset sirotkův, určených za otroky. Byli to, jak praveno, samí hoši, a jenom náhodou nalézalo se mezi nimi děvče desetileté — Baniuta, o které dle zbytků roztrhaného oděvu, dle jemné pleti a zlaté stužky do vlasů vpletené lze bylo se domýšleti, že jest to dítě zámožnějších rodičů.

Z počátku, když Baniuta se objevila, surovějši starší křižovníci s křikem doléhali na to, aby nečisté to stvoření, byvši pokřtěno, bylo přímo zabito a neživeno. Starý Siegfried slitoval se nad plačícím a ustrašeným děckem, a vyrvav je z rukou katanů vymohl si dovolení, aby je směl dáti na vychování Gmundě, která, ač nerada, uvolila se živiti je jako psa při kuchyni.

Především dívku násilně pokřtili, davše jí jméno Barbora dle patronky řádu, který choval její ostatky. Gmunda s vnitřním odporem přijala na vychování to stvoření, jež považovala za divokou bytosť, která se nikdy nedá ochočiti.

Skutečně měla Baniuta způsoby docela jiné nežli děti měštanské. Na rozdíl od jiných děvčat svého věku byla nekonečně zchytralejší, smělejší, všímavější a v divokosti své neskrotitelná; obzvláště pak vyznačovala se pýchou a urputností. Bitím a trestáním nic nebylo možná při ní poříditi. Jsouc bita padala bolestí v mdloby, ale zatínala zuby a nevydávala ani nářku. Neučíc se uměla náhodou anebo zvláštním pudem mnohé věci, kterým se lidé divili.

Velmi obratna a silna dovedla se jak kočka vydrápati na nejvyšší strom, přelézti plot, vyhrabati v zemi jámu a v ní listím se přikryjíc schovati se, aby jí nenašli. S nejdivočejšími zvířaty byla známa jako se svými — žádného z nich se nebála. Později, když poněkud přivykla novému živobytí, vodila nejdivočejší koně křižovníkův, umějíc lépe s nimi zacházeti nežli knechtové.

Když ji počali učiti rozličným ženským pracím, potřebovala méně času nežli jiné, aby je sobě přisvojila, jevíc neobyčejnou zručnosť, ale ochotnosti k nim neměla. Seděti v zamčeném pokoji bylo pro ni mučením; kdykoliv jen mohla, utekla na dvůr, a častokráte, když zmizela, našli ji na stromě mezi větvemi, anebo tak skrytou mezi jmelím, že jí nebylo viděti.

Nemohouce přirozenosť její předělati musili jí zvykati, a kdežto byla velice pracovitá a v domácnosti užitečná, ano vzrůstajíc čím dále tím sličnější se stávala, Gmunda pomalu k ní láskou přilnula. Mužští, kteří ji někdy spatřili na dvoře, divili se její neobyčejné kráse, jakkoliv se nic nestrojila, obléci pak ji podle německého kroje bylo velmi těžko. Dlouho jen bosa chodila, v zimě i v létě, ničeho nechtíc na nohy vzíti. Sukni též nechtěla obléci, chodíc v košili a v kožíšku, vlasy majíc ve dva dlouhé vrkoče spletené; co šperk měla zalíbeni jen v jantaru a v korálech, snad proto, že jí připomínaly dětský věk. A že o taková zrnka měla nouzi, tož často ze hlohu, z jahod, z kvítků sobě navlé-