Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/35

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

Pacholek, jakoby se byl stal netrpělivým a najednou všechno zapomněl, ozval se kvapně:

„Co jsem viděl? inu, hrubé zdi, hradby, parkány, lidí dosti, sílu velikou. Žena chodí s medem majíc odvahu muže. Štěstí, ze jsem odtud vyvázl živ.“

„Strachem netroufal jsi sobě mluviti a pozorovati,“ řekl křižovník. „Na stará kolena stal se z tebe hloupý dobytek, již není s tebou nic. Koně čistiti a hnůj kydati.“

To řka obrátil se k němu zády. Dobře, že neviděl úsměch, jímžto zkřivil se obličej pacholkův. Šventas nic neodpovídal.

Bernard marně namáhal se dostati z něho ještě něco. Šventas mlčel zasmušile, odpovídaje toliko poloslovy. Bylo patrno, že výprava se mu nezdařila; a jakkoliv nestal se zrádcem, nýbrž navrátil se — tento jindy tak chytrý a prohnaný špeh přišel tentokráte s prázdným.

Zatím Bernard nechtěl jej zrážeti plísněním, doufaje vždy ještě něčeho více z něho vydobyti o té jeho nebezpečné cestě.

„Když jsi jí vypravoval, že snad její dítě jest na živě,“ tázal se, „díval jsi se jí do očí? měnila tvář? zachvěla se? pohnula sebou?“

„Ona tomu nevěří!“ odvece Šventas.

Bernard se zamyslil. „Důkaz by se vždy nalezl,“ pravil, „ale ty již nejsi k ničemu.“

Pacholek neodmlouval, rytíř s hněvivým broukaním jej propustil a on odešel.

Vlekoucího se k stájům, přihrbeněho, skličeného Šventasa potkal špitálnik Silvester. Jemu stačilo viděti nejposlednějšího z pacholkův trpěti, aby si ho nepovšimnul. Šventas ho ani nepozoroval, ucítil však jeho ruku na své pleci.

„Co se tak vlečeš, jako bysi nesl na zádech dvě míry obilí?“ zvolal špitálník.

„Jsem umdlen,“ zamručel Šventas, „vymrzlý, nemocen.“

„Od čeho?“

„Poslali mne,“ odpověděl nevrle pacholek; „přišla zima, nohy mně ztuhly…“ Při tom podrbal se na hlavě.

Špitálník bedlivě ho pozoroval. „Nuže tedy jdi na nějaké dva dni do nemocnice: tam se zotavíš od cesty.“

Šventas rád by byl uposlechl, ale bál se, co řekne Bernard. „Nesmím,“ zamumlal.

„Já poroučím!“ zvolal hovorný staroušek. „Jdi dolů mezi knechty, ku posluze budeš míti dosti síly, a při tom budeš i to hříšné tělo moci občerstviti.“ Přitom ukázal mu rukou na Nižší zámek.

Pacholek uklonil se a vlekl se dále. Odpočinek v teple, při lepší stravě, jakou dostávali všichni ve špitále, velice se mu líbil; — ale což Bernard? Třeba se i pohněval, teď mu na něm tak velice nezáleželo.

Dostati se do špitálu, byť i na rozkaz bratra Silvestra, nebylo tak snadno. On sice tu poroučel, ale jeho neobmezená milosrdnosť a přílišná dobrota byly vůbec známy, pročež přidáváni mu takoví podřízenci, kteří byli přísnější nežli on.

Komnaty špitální, obzvláště na začátku zimy, byly plny; ta pak, jež určena byla pro knechty a jinou čeládku, tak přeplněna, že těžko bylo nalézti v ní ještě koutku.

Když objevil se Šventas, jehoz Němci neměli rádi, nazývajíce ho medvědem a bestií, dozorce nad pokojem spatřiv jej ani slyšeti nechtěl o jeho přijetí. Marně odvolával se na rozkaz bratra Silvestra.