Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/34

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

vedl jej tak dlouho, až svalgon zemdlen odpočívati musil, opíraje se o vlhké stěny podzemní. Tu bylo dušno a prsům nedostávalo se vzduchu. Tento však brzy začal se ochlazovati, šerý mrak objevil se… průvodčí stanul. Zde přistaven byl ke zdi řebřík, po kterém svalgon musil se dobývati z podzemí. Když u otvoru, kterým vylézal, pozdvihl dveře z těžkých desk sbité, měl Šventas před sebou ohromnou hranici suchého roští, kterou s těžkosti rozhmuv stál na umrzlé zemi. Rozhlížeje se kolem shledal, že se nachází na pokraji lesa, od hradu dosti vzdáleného. Pilleny bylo viděti odtud, ale jen horu a zdi; lidi okolo nich nebylo rozeznati.

Zemdlen sklesl svalgon, aby si oddechl od podzemní cesty sve a rozjímal, co má počíti. Vyndav z torby jídlo posilnil se, rozmyslil, a vzchopiv se zamířil ku pohraničnému Němenu.

Již bylo uplynulo několik neděl od jeho odchodu z Malborgu, a Bernard, ani se nenadívaje tak rychlého jeho návratu, když jednoho rána dle obyčeje svého obcházel všecky kouty, spatřil Šventasa sedícího na kameni pod stájemi.

Kdežto byla povinnost Šventasova, hned po svém návratu dostaviti se k němu,Bernard stanul napolo zaražen, napolo hněviv. Pacholek nikterak nespěchal pozdravit rytíře a dát mu zprávu o svém pořízení, tvář jeho netečná nezvěstovala nic dobrého. Bernard, ani mu nečině výtek, aniž se ho na co tázaje stanul proti němu a upřel naň oči jako dva nože.

„Právě nyní jsem se navrátil,“ zamumlal smutně Šventas.

Bernard mu dal znamení, aby šel s ním. Na dvoře nebylo místa k rozmluvě. Pacholek šel, ale jen zvolna.

Když zavřely se za nimi dveře komnaty křižovníkovy, Bernard zpurně oslovil jej: „Co jsi dělal?“

„Nic,“ odpověděl krátce Šventas.

Odměnou jeho byl pohrdlivý pohled. Bernard, jenž sluhu svého ode dávna znal, zvyklý jsa na řeč i tvář jeho, shledával při ném změnu nevysvětlitelnou. Jako blesk prolítla mu hlavou myšlénka: „Zdaliž mohl by po tolika letech stati se zrádcem?“

„Mluv!“ zvolal.

Šventas, obyčejně hovorný, třel si rukama hlavu a dlouho se připravoval na odpověď.

„Byl jsem v Pillenách,“ pravil. „Ale což? Matka nevěří, že syn její živ. Zapomněli! Povídal jsem, že snad není zabit, že kolují pověsti… vysmáli se mně.“

„Byl jsi v Pillenách? pustili tě dovnitř hradu?“ tázal se zvědavě křižovník. — „Povídej, co víš o té hranici dříví. Naši tam po lodích jezdili dívat se na ni z Němenu; sosnové prý to trámy na hromadu nakupené, třeba jen podložiti oheň a vykouříme z nich zvěř.“

Svalgon potřásl hlavou. „Možná,“ pravil, „železnému člověku přikrásti se k té hranici, ale do ní nesnadno vejíti, a oheň sotva tech zdí se dotkne.“

„Kdo vládne na hradě?“ ptal se křižovník.

Šventas svěsil hlavu. „Jest tam starý Valgutis,“ zabroukal, „pak kunigasová Reda.“

„Tak, vdova; a co tam dělá?“ vyptával se rytíř dále.

„Co tam dělá!“ usmál se pacholek. „Ona jest tam vůdcem a vším.“

Bernard usmál se. „Ty jsi zhloupěl,“ pravil.

Šventas umlkl. Oba nějakou chvíli pohliželi na sebe nemluvíce.

„Mluv,“ počal Bernand, „mluv, co jsi viděl?“