Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/32

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Reda pohleděla naň s hrdostí a podivením. „Vy?“

„Půjdu,“ opakoval Šventas. „Po čem jej poznám?“

Matce vstoupily do očí slzy, i počala zoufale lomiti rukama. „Po čem jej poznáš? Jej? Byl krásný jak slunce, vlas měl zlatý, ani poskvrny nebylo na něm. Toliko deva dala mu v kolébce znamení… po srdeční straně za uchem jako zrno černého hrachu, a věštkyně povídaly, že to znamení dobré.“ Rozplakavši se zakryla sobě oči, a nechtíc déle mluviti se svalgonem ustoupila k loži otcovu.

V tom děvčata, jakoby rozuměla bolesti a tesknotě její, nečekajíce rozkazu pohledla na sebe a jednohlasně zapěla píseň:

„Včera pozdě k večeru ovčička mně zaběhla. Ach! Kdož pomůže mně hledat ovčičku mou jedinou?
Šla jsem prosit jitřenku. — Nemám času, pravila. — musim slunci časně ráno shaslý oheň rozžehnout.
Šla jsem dále k večernici — Nemám kdy, odpověděla — musím večer slunci nastlat jeho lože k odpočinku.
Šla jsem napotom k měsíci, a měsíc mne taktéž odbyl: Mečem napolo jsem přeťat, í smutná jest moje duše.
Běžela jsem až k slunečku, to mně pak odpovědělo: Devět dní ji budu hledat, i nenajdu desátého.“

Na ohništi smolničky uhasínaly; posledek písně, vždy tišeji zpívané, utuchl hlasem sotva slyšným.

Dvořan dal svalgonovi vždy ještě zadumanému znamení, že jest čas odejíti. Kunigasová Reda sklesla u lože otcova, a zakryvši obličej rukama plakala tiše. Děvčata zticha se vzchopila i odnášela s sebou přeslice držíce fěrtoušky, by nezvonily.

Šventas i průvodčí jeho vyšli na dvůr. Bylo tu nyní ticho, a zámek vypadal ještěpodivněji ve světle půlměsíce na hvězdnatém nebi, podoben nějaké černé, rozsedlé hoře neb veliké skále, jejíž boky zde onde světlo Menerovo jako stříbrným pasem ovíjelo. Lidé již spali po kolnách, na dvoře chodily jenom stráže s oštěpy míjejíce jako němé stíny nebožtíků na mohylácb.

Svalgon vyšel z jizby po ukončeném zpěvu všecek opojen, rozechvělý, na celém těle se třesoucí. Kdyz pohlížel nyní na boží svět, viděl vše v jiném světle; připomínaje sobě, že musí se vrátiti do služby Němců a zraditi rodáky své, obcházela jej hrůza. Chtivosť pomsty, kterou tak dlouho v sobě choval, uhasla v něm i v popel se obrátila; v uších ustavičně mu zněly písně, jaké za mládí sveho slýchával od matky a sester svých. Ta léta, jež byl přežil v zapomenutí na svůj rod, zdála se mu nyní jako snem. Zač měl se mstíti? Vzalí mu dívku, ale čí vina to byla? její anebo jejích únosců? — to s jistotou již nevěděl. Chtěl se mstíti, ale bránili mu v tom, stíhali jej. Však nedálo se tak jemu jedinému. Milenka i ti lidé, jeho protivníci, byli mrtví; ale Litva, matka nesmrtelná, žila. Viděl tu mladý její obličej, slyšel dívčí její zpěvy: měl-liž pomáhati katanům ji zadáviti?

Tak při sobě rozjímal svalgon ubíraje se do kolny, kde mu vykazán byl nocleh, zápasil sám s sebou, dokud neusnul, a blouznil ve snách, když se mu víčka sklížila. Konečně i sny zabalily se v neproniknutelné temno, a když se Šventas probudil a též ostatní spáči s ním zároveň vstávati začali, byl již den a v zámku ženy a čeládka pilně otáčeli se okolo ranných hospodářů. Na popelem naplněných ohništích snešenou loučí rozněcován nový plamen, k němuž přistavovány hrnky; ženy chodíce zpívaly, slepice krakoráním pozdravovaly jitřenku, která jako diamant svítila na obloze sama jediná, neboť všecky sestry její, zemdlením vybledlé, poukryly se byly někde v loubi nebes.