Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/31

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Svalgon sklopil hlavu. Opět stalo se mu něco, čemu on sám nerozuměl. Cítil, kterak v něho cosi vstoupilo a mluviti začalo. On sám nevěděl, co povídá. Chtěl zatíti ústa, jazyk v uzdu pojmouti — nemohl. Ve vědru vody ukázala se mu jakási mladá tvář, kterou byl nedávno kdesi vídal… bledá, smutná. Oči její byly skrz hladký povrch tak pevně na něho upřeny, že pohledu jich nemohl snésti. Reda čekala — dvě slzy kanuly jí po líci.

„Paní a matko!“ ozval se svalgon mimo svou vůli, „na skleněné hoře není tvé dítě, ani u paty její, tam kde neštastní duchové bloudí. Syn tvůj živ jest i chodí po světě.“

Výkřik vyrval se z prsou matky, a za ním opakoval se druhý od lože, na kterém spočíval Valgutis, jehoz tvář pozvedla se a zase klesla.

„Člověče, nechtěj mne mámiti! já ho již oplakala.“ zvolala Reda.

„On žije,“ pravil svalgon zvolna, „žije. Vidím jej.“

„Kde jest?“

„V rukou těch, kteří jej uloupili.“

Reda vykřikla v mocném rozhorlení.

„Vychovali ho a učinili z něho svého… i svou krev přelili v jeho žíly. Vrah! vrah! Marger můj… syn můj… zabili ho!“ zvolala pohodíc hlavou - „zabili!“

„Nikoliv, on jest živ! živ jest!“ opakoval svalgon.

To pověděv zakryl sobě oči, počal se třásti a upadl na zemi, i žádal, aby vědro vodou odnesli. Na znamení panino přiběhla děvčata, chopila vědro, a poněvadž věštné vody nebylo lze již k ničemu použiti, odnesli ji a vylili do posvátného potoka.

Po krátkém odpočinku svalgon vzchopil se se země; bylo mu volněji nemajícímu již před sebou vody. Reda stála, jakoby na něco čekala, měříc jej očima.

„Matko a paní!“ pučal hlasem jaksi chlácholivým. „Co jsem viděl ve vodě, o tom slyšel jsem i lidi po světě vypravovati, že syn váš žije. Po hranici dávno ta pověst chodí, a mnozí věří, ze živ jest“

„Proč by ho nepoctivci živili?“ ozvala se Reda.

Šventas, který ponenáhlu přicházel k sobě, nabývaje chladnější rozvahy, jal se koktati: „Jsou to lidé zlí a chytří, tihle Němci, a mají mocného Boha, jenž panuje nad velikou prostorou světa. Jsou chtivi země a žádostivi panovainí; kterak neměli by tomu rozuměti, že za syna kunigasova mohou dostati velikou výplatu?

„Byli by jí dávno žádali, nechovajíce dítěte,“ odtušila Reda. „Nikoliv! Leč by zlobu svou dovršiti zamýšleli živíce dítě, aby pokousalo matku…“

Svalgon umlkl zamysliv se. Reda dlouho naň hleděla, i chtěla odejíti, ale na tváři věštcově četla cosi, co ji zadrželo. Na mlčícím a vychladlém obličeji pohrávalo něco jako duševní boj, který nesměl se vyzraditi ústy.

„Paní a matko!“ pravil pokornč svalgon, „poslala jste do vlči jámy přezvídat, zdali tam nevězí váš hoch?“

„A nač jsem měla posýlati?“ odpověděla Reda smutně; „nevěřila jsem, by žil, a nevěřím. A třeba by žil, co po něm? Mladý vlk, odchovaný mezi psy, naučí se štěkati.“

Svalgon zamračil tvář. „Paní a matko,“ pravil; „nebylo by potřebí zvěděti, čeho možná se nadíti, čeho třeba oplakávati? Já jsem tulák. Nejednou, ani dvakráte vkradl jsem se do podmaněného kraje, neboť tam ještě mnoho našich, jakkoli spoutaných a otročících na jich zámcích… Těm jest svalgon vzácnější nad zlato, neboť přináší na podešvech litevské bláto. Rozkážete-li, půjdu hledat vaše dítě.“