Nahoře v jistých vzdálenostech od sebe viděti bylo černé vřezy jako úzká okna. Na vyčnívajících zde onde trámceh visely provazy a lana, jak člověčí ruka silná. V pravo i v levo kolem tvrze, jak hluboká mísa, rozkládal se prostranný dvůr. Ten byl pln lidu, neboť byla doba rozdávání potravy, i hemžilo se ho jen okolo dřevěných nádob kuchyňských a velikých hrnků hliněných, z nichž pára se kouřila. Nikdo by se nebyl nadál, že tichý ten hrádek chová v sobě takové množství zásob. Lid pak ten, jak svalgon znamenal, byl mladý, vybraný, silný a čerstvý. Chodili mezi ním desátníci, činíce pořádek, ale po otcovsku, lahodně, smějíce se, konejšíce, žertujíce a prozpěvujíce.
Pocestný by tu snad byl déle pomeškal, aby si lépe prohledl zámek, ale dvořan státi mu nedaje táhl jej za sebou.
U hradeb, které jej zakrývaly, stál domek sroubený z břeven sosnových, dlouhý, nízký, z jehož komínů i střechou mezi tenkým šindelem, jakým byl pokryt, dobýval se dým.
Před domem vrtělo se několik bab v bílých plenách na hlavě, u nich stála děvčata s kosami na plecech. Na pruhu opírala se v boky žena již ne mladá, otylá, červená, celá jantarem ověšená, prohlížejíc sobě svalgona.
„Matuše,“ oslovil ji dvořan, „přivádím vám hladového věštce, kterého jsem lapil na silnici pro naši paní. Dejte mu jísti a pití, by se mu rozvázala ústa k písním a bajkám.“
Hospodyně ustoupila ode dveří, aby mohli vejíti, a ukázala jim na pravo. Tam byla ohromná síň, v níž, jako v každé, hořel uprostřed oheň. Vybrané hladké kameny, jeden vedle druhého, sloužily za sedadla kolem něho. Lidu sedělo tu mnoho, a byl to lid zvláštní. V pozadí, pasem svým obřadovým až do podpaždí otočen, v sukni, dokola obrou- bené kozinou, s dlouhou bradou, odpočíval starý vejdalot. Vedle něho seděl s paličkami za pasem ozbrojenec tak urostlý, že mu jen konec nosu a oči uprostřed obličeje svítily. Ramenatý to jakýsi Prušák, přihrbený, od hlavy do paty vězící v kůži z rozličných zvířat slátané. Dva starcové v kožiších, s dubovými věnci na hlavách, vypadali jaksi po kněžsku. Ti hleděli v oheň bez hnutí, nic neslyšíce a nic nevidouce. Osamocen, s rukama nazad svázanýma ležel u kamenů člověk, o kterém nelze bylo hned uhodnouti, je-li zajatec anebo zločinec. Tvář jeho, s vystávajícími lícními kostmi, potažená žlutou koží, podobala se téměř mrtvole mezi živými. Mimo to se tu otáčelo několik chlapců a přecházelo několik děvčat, přinášejících a odnášejících misky a kotlíky, nad nimiž vykonávala dohled ona obtylá žena, ustavičně ve dveřích se okazujíc. Šumot byl veliký, plno dýmu a dušno, cítiti bylo rozličná jídla i divné zápachy, od jalovce, všelijakých bylin, škvařícího se tuku. Z temných koutů ozývala se chvílemi nějaká písnička, ale brzy jako přestrašené ptáče zase umlkala.
Vstup neznámého člověka rázem obrátil naň oči všech. Jedni zdvihali se, aby si ho blíže prohledli, jiní tázali se dvořana jej provázejícího, odkud se vzal.
Svalgon, poněkud rozpačit, posadil se na nejprvnější prázdný kámen, a když jedna dívka podala mu talíř, dal se chtivě do jídla. Nešlo mu asi ani tak o ukojení hladu, jako o rozmyšlení, jak sobě tu má počínati. Vydávaje se za svalgona musil jím zůstati, a vejdalot pohlížel naň, hotov učiniti s ním zkoušku. Vždyť oba náleželi do jednoho cechu. Se všech stran zahrnovali cizince otázkami. Zaměstnán jsa jídlem nemohl dávati dlouhé odpovědi, pročež odbýval je toliko půlslovy. Ale nedařilo se mu hrubě. Když vypravoval, že byl tam i onde, že viděl to i ono, odporovali mu někteří, kteří též bývali v těch místech. Na čele vyvstával mu pot, musil se brániti a vylhávati. Nebylo mu valně okolo srdce, ale uchopil se v čas dobrého prostředku. Těm, kteří mu odmlouvali, začal
