Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/24

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

bojovníkem. Pamatujíť lidé dobu, kdy ustavičně jen zpívala, pěkně se strojila a chlapečka kvítím ozdobeného na rukou chovala. Teprv ztrativši chotě i dítě přestala býti ženou, i stala se tak strašnou, jako nějaká bohyně z Dungusu sestoupivší.“

„Div divoucí!“ zvolal svalgon. „Já o tom dávno slýchal, ale třeba křižovníci dítě jí uchvátili, o tom nebylo slyšeti, že by je byli zabili. Oni prý mnoho takových chlapců chovají na svých zámcích, aby je posýlali na vlastní jejich krev.“

Gajlis nedůvěřivě zakroutil hlavou. „To jsou liché povídačky,“ pravil. „Což jsme jich neviděli ve válkách? Oni nikomu nedarují život. Mladým děvčatům, podrževše je několik dní v táboře, hlavy stínají, dětem lebky o kamna rozbíjejí, starce koním do smrti ušlapati dávají. Ani křtíti nechtějí, smějíce se prosícím o život.“

„O starších to pravda, to vím sám i díval jsem se na to,“ potvrzoval svalgon; „ale malé chlapce někdy odvádějí a chovají na živě.“

„Naše kunigasová, Reda,“ pravil jeden z těch, co stáli u dveří, „věděla by o tom, kdyby syn její byl živ; ale ona se mstí za jeho smrt.“

Svalgon zavrtěl hlavou. „Matka by arciť měla nejlépe věděti o svém dítěti, a kdyby nevěděla, tušila by. Ale já musím státi na svém, že jsem slyšel, a to ne jen jednou, kterak lidé povídali, že chlapce neusmrtili. Jeden starý prý se nad ním slitoval, na vychování ho vzal a učinil z něho Němce.“

Gajlis zachvěl se, i vztáhl ruce vzhůru. „Perkune, mocný bož!“ zvolal hluboee dojat, „trestej je hromem a ohněm! Rodného syna posýlati na matku, prsa dítěte vydávati na meč matčin!! Kéž by jich země pohltila!!“

Svalgon všecek se zachvěl, ústa se mu stáhla, zamlčel se.

U prahu mezi davem stál za tě rozmluvy člověk mlčící, jemuž jiní trochu místa učinili, prokazujíce mu jakousi šetrnost. Sukně jeho nevelmi se různila od jiných, přes ni měl na sobě krátký kožíšek, na nohou spodky soukené a škorně lemované kožešinou, na hlavě špičatou koženou čepici liščinou obroubenou, v ruce železnou sekeru. Nemladý, obličeje okrouhlého, lící vysedlých, očí bledých ale bystrých, podoba] se jaksi vojínu, ale zároveň i dvořanu. Poslouchal pozorně, co vypravoval svalgon o synu vdovině, a když ten dopověděl a vsichni umlkli, on ode dveří postoupiv blíže usedl na kámen vedle přibylce. Pohleděli sobě do očí. Svalgon jej pozdravil, potom jakoby se zakoukal do ohně tvářil se lhostejným, ale chvílemi pokradmu zvědavě pohlízel na souseda.

„Jest tomu již dávno, co jste slyšel tu pověst o našem děcku?“ zeptal se ho soused.

„Neslyšel jsem to ani teprve dnes ani včera,“ pravil obojetně svalgon. „A ještě více, nepovídáno mi to jenom na jednom místě, a pověst ta udržuje se po mnoho let.“

„Podivno!“ zamručel poslouchající a odmlčel se. „Víte co,“ pravil pak, „naše Reda a starý otec její, Kaleka Valgutis, rádi mají lidi, kteří umějí vypravovati dávné pověsti a zpívati staré písně; vy byste měl jíti k nim na hrad. Tam dávají lepší jídla i nápoje, nežli chudý zdejší lid, zajisté že vás pohostí a dobře obdarují, neboť Reda jest štědrá. Stálo by za to, abyste jí opětoval co víte.“

An takto mluvil, z bezděčného pohnutí starého svalgona ne nesnadno bylo možná uhodnouti, že se radostí zachvěl… oči se mu zajiskřily; ale hned zase ukazoval tvář pokornou a postavu zbědovanou.

„Ach, otče můj,“ jal se mluviti, „kterak já, otrhaný ubožák mám jíti ke kunigasům, před kterými třeba padati na tvář? Ani já, ani můj oděv není podle toho… Ostýchám se.“