Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/22

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

„A odkud?“ tázal se vesničan po krátkém rozmýšlení.

„Ptej se raději, kde jsem nebyl,“ odpověděl svalgon. „Nejčastěji potloukám se kolem Němenu, neboť to můj rodný kraj; i v Pillenách býval jsem, ale tomu již dávno. Co se tu sňatků požehnalo, co při svatbách nazpívalo!“

„Hm, svalgon!“ zamručel vesničan. „Musím vám věřiti, že jím jste; ale oděvu svalgona nemáte, ani pasu, ani…“

„Což divu!“ odvece svalgon opatrně se blíže. „Obrali mne Němci na hranicích, a byli by mne oběsili, kdybych se jim nebyl dal pokřtiti. Hodili mne do vody, a tak jsem byl zachráněn.“

„Ušel jsi rukám německým!“ zvolal Pillenčík. „Toť zázrak! Oni neodpouštějí nikomu, ani mladým, ani starým, oni zamýšlejí nás všecky vyhubiti. A dokonce poznavše svalgona…“ při tom nedůvěřivě vrtél hlavou.

„Jim neděkuji svůj život,“ pravil pocestný; „oni by mně ho nebyli darovali, ale vševládný Perkunas mne zachránil. Když mne hodili do vody, zaslechli zdaleka hluk, ulekli se skryté zálohy a utekli, já pak doploval ke břehu.“

Pes toliko vrčel. Svalgon sebrav klacek, vak i uzlíky, přistoupil k vesničanu spoléhaje na pohostění, ačkoliv o ně nežádal. Oba vrátili se k chatě.

„Posedím u vás, abych se ohřál,“ pravil svalgon. „Když jste přišel, klapal jsem zuby; zima jaksi časně se dostavuje. Umím, když potřebí, zazpívati jakoukoli píseň; umím též hádati z piva, z vody, z vosku, jak kdo požádá. 0d nemocí pomáhám lidem i dobytku.“

Vesničan neodpovídal, ale vtírajicího se hosta neodpuzoval. Tak volně se loudali k chatám a barákům, z kterých zde onde vyhlédaly hlavy, vycházeli lidé, vyskakovali psi a za nimi vybíhaly bosé, polonahé děti. Pusté až dosavad okolí oživovalo se. Na cizího člověka, třeba byl krajan, Litvan, každý byl žádostiv. Bylo to na hranicích, až kam dosahovali a odkud hrozili Němci; každý byl by se rád dověděl, zdali tulák nepřináší zprávu o nějakém zájezdu, zájmu nebo aspoň ruchu na pomezí. Takoví lidé, kteří ustavičně se potulují, vědí mnoho. Ti, kteří viděli, kterak pocestný míří k chatrči Gajlisově, hrnuli se tam též za ním. Nebyly to již ty staré šťastné časy na Litvě jako před věky. Vždy bylo se báti nepřátelského útoku při hranici, ale hloub do země nepouštěl se, i byly to blahoslavené kraje za pouštěmi a bahny, kam noha jeho nepáchla. Tu od nepaméti seděli lidé jako v hnízdě o světě ostatním nic nevědouce, tu rostly i boží duby a posvátné háje, tu tekly vody živné i léčivé, tu panoval pokoj a po lukách a lesích rozléhaly se dajnos Litvanek a zvonky jejich panenskych fěrtoušků, které jim nikdy nedovolovaly se utajiti. Ale nyní mnoho změnilo se od těch dob, co křižovnici vtrhli železným ohozem přes hranice na sbratřené Prusy počavše dolejší i hořejší země dobývati, hubiti, znepokojovati. V nejhustší poušti nebylo lze míti pokoje, ani nejsvčtějších míst nešetřeno, spáleno Romové, vymýtěny Baublisy, lid vražděn a zajímán. Bylo potřebí státi ustavičně na stráži s napjatým uchem a při prvním podezřelém ozvuku buď prchnouti nebo shromážditi se k obraně. Tím způsobem i pohraniční okresy pomalu se vylidnily, zástupové ubírali se z nich do pouští a močálů, a jen kunigasové seděli na hradištích ozbrojeni a bděli, do posledka bráníce hroby otcův a zemi dědův. Všecko se pomalu změnilo pod nátiskem toho nepřítele, i stará svoboda lesní musila padnouti v oběť, neboť válka potřebovala vůdcův a vymáhala poslušenství. Národ truchlil. Ti, co jakživi o cizincích a sousedech nic věděti nechtěli, při nejmenším šramotu od západu pilně nastavovali uši. Objevení se