Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/21

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

Bylo ráno, ani podzimní ani zimní, nebe šeré, vítr ostrý, dokola jakoby všecko bylo vymřelo, ticho a nikde ani živé duše. Ani v chýžích a barácích neozýval se žádný život. Jedna z krajních vrb, praprababka, s pněm napolo rozdrceným, zdála se oku opodál patřícímu vzdálenější býti od jiných. U kořenů jejích, vyvstávajících a spolu spletených, jakoby něco se pohybovalo, buď vlající to plachta, nebo skrývající se zvěř, anebo člověk ke stromu se tisknoucí.

Ženština, z podzemní chaty blízké osady vystoupivší, pohlednouc v tu stranu viděla něco u vrby se míhati, viděla to zřetelně, potřásla hlavou, i vrátila se zase domů. Vkrátce vyšel odtud člověk v kožiše se srstí navrch obrácenou a pozorně pohlížel do dálky, načež chopiv u dveří stojící kyj pobitý křemenem volným krokem blížil se opatrně k vrbě. Již lépe bylo rozeznati sedícího pod vrbou malého, silného člověka v selskěm soukeném kabátě, majícího na hlavě čapku s dlouhýma ušima na plecech torbu a na pasu uzlíky. Pod kuklí na čelo přitisknutou vyhlížela tvář okrouhlá, opálená, stará u škaredá; pod ní rozkládala se přihrblá ramena, doleji pak rozeznati bylo neforemné ruce člověčí, pak oči zaobalené v hrubé plátno a kůži. U nohou mu ležel silný klacek a šedivý vak.

Odpočívající pod vrbou, na všechny strany se rozhlížeje, viděl i ženštinu, která ho první spatřila, i člověka nyní k němu se blížícího, ale nepolekalo ho to ani dost málo. Tulil se k vrbě jako k matce. Svinuv se do kotouče skryl ruce za ňadra, hlavu krčil mezi ramena a lhostejně hleděl nn příchozího.

Za hospodářem z podzemní chaty vyšedším vyhrnul se rychle i žlutý pes se srstí rozježenou, zastavil se, lapal vítr a zaštěkal, zavrčel, váhal, pak jal se jíti za pánem vždy spěšněji, jakoby měl na pilno ho bránit. Ale čím dále, tím více na něm vyvstávala srsť, oči vystoupily z důlků, pysky odkryly zuby. Hospodář ohlednnv se na psa pevněji stiskl v ruce kyj, neboť psi větří nepřítele. Měl to snad býti nepřítel? Vypadal jako Litvan, a jakkoli příchozí patrně neblížil se v přátelském úmyslu. nepomýšlel na svou bezpečnosť nechystaje se ani k útoku ani k obraně.

Několik kroků před vrbou pán i pes stanuli. Pán se podepřel o klacek, pes sedl, pozdvihl hlavu a zavyl. Bylo to zlé znamení. Sedící na zemi pohnul sebou, vyndal ruce z úkrytu, natáhl nohy a vstal. Byl to člověk malý, zavalitý, silný, ale nikoliv strašný.

„Kdos ty? co tu děláš?“ tázal se příchozí.

Pocestný zasmál se dobromyslně. „Toť vidíš; nač se ptáš?“ odpověděl vesele. „Jsem chudý svalgon,[1] došloť s námi již tak daleko, že i takoví lidé jako já musí se co žebráci a nuzáci potloukati světem!… Němci zabrali nám mnoho země a lidu. Vuršajti[2] a svalgonově mrouce hladem zahálejí. Kde zůstal posvátný dub, tam okolo nebo našich jako mravenců, oběti nestačí na jich výživu. Kýž Perkunas vytluče naše utiskovatele!“

Pes slyše ten hlas nepřestával výti a vesničan vrátiv se k němu pohrozil mu, aby mlčel. Co měl svalgonovi odpověděti, sám nevěděl. Skutečně takových věštců, guslařů s nájemných kněží dosti se potloukalo po světě, od chaty k chatě, ode vsi ke vsi. Přijímání jsou pohostinsku, a vždycky našlo se něco k požehnání, k očištění, k usmíření, ku poradě. Nyní však podobní tuláci častěji se objevovali, neboť mnoho dubův a posvátných míst již bylo zpustlo a obsluhovatelé jejich se rozprchli; i nebyli již tak vítáni v chatách přicházejíce každou chvíli.


  1. Pohanský kněz litevský.
  2. Vuršajti, stupeň v pohanské hierarchii litevské; věštec.