Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/20

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

III.


U paty návrší ticho teče starý Němen; vyhloubiv sobě pohodlné koryto skryl se v něm, i jakkoli Vesna mu doleje vody, jakkoli deště potoky z břehů vyženou, on otec nevystoupí z ložiska, nezahněvá se na louky, nevyskočí na sousední pole. Toliko na povrchu jeho viděti rozryté vlny, točící se proudy, bílou pěnu, která jako tanečnice dokola se obrací a o kamení rozpryskuje; časem někdy voda povystoupí, jakoby hrozila, ale hned zase poslušně vrací se, spěchajíc obvyklou cestou k moři.

Mladší řeky bývají nezbedné, on nikdy, — jestiť milosrdný jako otec. Objal dokola písčitý náplav i pahorek jako pasem, a stiskl jej, jakoby se s ním chtěl pokochat a ho bránit. Neboť také na něm stojí starý pohraničný hrádek litevský, skoro tak starý jako otec Němen, který ho střeže. Teprv nyní co Němci do země se tisknou, stala se z mladého hradiska mohutná pevná tvrz.

Litvané viděli, jak stavějí Němci, a ledačemu od nich se naučili. Nikdy před tím nebylo tu potřebí takových hradeb a zdí, postačovalť násyp a ohrada z kolí — nyní proti železným útočníkům slabé jsou i kamenné tvrze. A kdo by tam zdil a stavěl z kamene, když Pánbůh dal dřeva tvrdá i hrubá, jak úlomky skalní?

Strašný jest zdaleka pohled na Pilleny. Toť obrové tam narovnali na sebe ty těžké klády zšíří člověka, svázané spolu jakoby byly srostlé. Tak vysokých zdí na Litvě nikdo posud se neodvážil povztyčiti. Deset lidí, kdyby se jeden druhému postavil na ramena, nedosáhlo by ještě vrcholku. Obcházeje pak zámek dokola nikde nespatřil bys brány, ani okna, ani skuliny. Všecko jak ulité z jednoho kusu.

Jenom z prostředku obrovské te spousty vystupuje do výše obrovský sloup dřevěný, s něhož na míle dokola viděti louky, pole i lesy i Němen vážně se zatáčející, an tuto se skrývá, tam opět vyniká, aby kde potřebí bránil zemi, lidi napájel, loďky nosil a kámen dopravoval.

Zámek stojí na pahorku a pahorek na ostrově, jenž toliko úzkým proužkem země s pevninou jest spojen; někdy pak Němen i ten proužek zakryje a dítko své dokola obejme. Pod záštitou zámku jako hřiby vyrůstají ze země chýže, salaše, baráky, — v čas míru tábor, v čas války poušť, ze které obyvatelé utíkají do Pillen. Zde onde viděti starou vrbu anebo pozůstalou z lesa osiřelou sosnu. Na pobřeží rostou bujné jívy jak zelené vrkoče spolu spletené, a z jich středu vyniká vrba, střehoucí takořka svévolnou tuto havět.

Stará vrba podobna jest vojínu, jenž pamatuje strašné boje, kterýchžto známky na sobě nosí. Kmen z mládí od větrů ohnutý, od hromu potřískaný, od sucha rozpukaný, děravý, vydutý, zpráchnivělý, bez odporu se větru poddává. Kořeny jeho, jak prsty křečovitě zaťaté, drží se země, a kůra jejich napuchlá jest jako žilamí. Vrchol nemá koruny, již zlomila vichřice; vyrostly tu pouze mladé ratolístky, aby ránu zacelily a zastínily. Po jedné straně čouhá okleštěná větev jako ruka natažená ku přijetí almužny, na druhé straně suk, podobný k obnažené kosti. Sněti, souše, konáry, pařezy rozpukané, to vše vypadá příšerně, v noci lidi a zvířata strašíc. A takových pod Pillenami stála v dolině od řeky celá řada, jako vojsko na stráži. Zdaleka vypadají jak obrové přišlí na obranu hradu. Kterou vítr porazil, ta, jakkoli již ukazuje zlaté vnitřnosti své, přilehla těsně k zemi a vyráží nové proutky.