Vyvolení Silvestra na jediné to důstojenství v řádu, ktere svěřováno bylo lidem nezaváznným ke skládání účtů ani z činnosti své ani z peněz, bylo tak šťastným, tak přiměřeným, tak ospravedlněným, ze ani ti, kteří mu záviděli jeho velikou svobodu, neopovažovali se proti němu reptati. Bylť on zosobněným milosrdenstvím křesťankým. Pohled na lidské utrpení činil jej velice úslužným a lahodným, a poněvadž člověk nemocný snáze se projevuje takovým jakým jest, znal Silvester lid lépe než kdokoliv jiný. A znaje jich nehorlil proti nim, ale litoval jich.
Bernard, jakkoli ve mnohých věcech různil se od špitálníka, šetříl ho jako jiní. Zastihl starce právě v komůrce naplněné vůní jakýchsi východních balšámův a zastavené množstvím nářadí, šatstva, desk, hrníčkův a láhvic. Sílvester odpočíval na loží, ale tiché kroky Bernardovy jej vyrušily, že okamžením vzchopil se na nohy. Zvyklý býti ze spaní vytrhován nepotřeboval teprv pamatovati se, přejel si jen rukou po tváři, a stopy snu mu ihned z ní zmizely.
„Přicházím nevhod, je-li pravda?“ řekl Bernard vcházeje; avšak odpusťte, mne souží nepokoj o toho jinocha.“
Špítálník rozpřáhl ruce na znamení, že nemůže pověděti nic potěšitelného.
„Není mu hůře?“ tázal se Bernard.
„Ale také ne lépe,“ odpověděl Silvester. Rytíř hleděl pátravě v zachmuřenou jeho tvář.
„Nic lépe, nic!“ opakoval špitálník. „Ještě včera nebyl jsem jist, zdali choroba jeho pochází od krve aneb od mysli, neboť jest dvojí. Ale dnes mi se zdá, že se nemýlím, pokládám-li ji za jakousi tesknotu…“
„Po čem?“ ptal se zvědavě Bernard.
„Těžko jest uhodnouti,“ vece špitálník; „mladost, víte, mívá nevyzpytatelné tajnosti. Ve Francii mají přísloví, že když mladá vína se kvasí, stará v sudech jim přizvukují… Tu náhle řeč svou přerušil.
„Mluvte, mluvte!“ jal se ho prositi Bernard, mocně dojat neukončenou jeho řečí.
„Víte kdo jest,“ zašeptal Silvester. „Kdož ví, zda litevská krev nekypí v něm, když hnízdu hrozí nebezpečenství?“
„Ale on nic neví o sobě!“ zvolal Bernard.
„Třeba nevěda pociťuje kdo jest.“
„Kterak by to mohlo býti?“
„Kdož z nás ví, co může býti a co nemůže býti?“ odvece klidně Silvester. „Sunt arcnna rerum!“ dodal potichu, jako sám k sobě. Bernard se zamyslíl.
„Dnes nebyl tak pokojný a nemluvný, jako včera, když jsme ho viděli večer,“ vypravoval špitálník. „Chodil po malé komůrce, jakoby se tloukl v kleci; na lících měl ruměnec, v oku horečku. Z pozdálečí se mi zdálo, jakoby zpíval nějakou píseň, a když jsem se ho tázal, nepřiznal se mi.“
Bernard stáhl obočí. „Kněze mu potřebí a modlitby,“ řekl, „duše nepokojná. Pošleme mu Antonína.“ Špitálnik proti tomu nic nenamítal.
Více již spolu nemluvili, neboť každý zdál se míti jiné myšlenky, s Bernard vrátil se do své cely, nenaléhaje na to, aby viděl svého mladého vychovance.
