„A za Bernarda možná se zaručiti,“ doložil usmívaje se maršálek, „že se nevydaří na Endorfa. Nežli by pomýšlel na vraždu, raději sám by podstoupil smrt pro řád.“
Oheň na krbu pomalu uhasínal, staršina počala se rozcházeti. Velikému komturu velice k srdci šlo, že Bernard odešel s utrpěnou křivdou a dotknut nespravedlivými výčitkami. I zaměřil z rytířské síně přímo do jeho bytu — tam ho nebylo.
Jizbička, kterou on ode dávna měl výsadu sám jeden zaujímati, ač mnoho jiných rytířů bydlilo po dvou, prázdna byla všeho, cokoliv mohlo sloužiti k lepšímu pohodlí. Opravdová řeholní chudoba rozprostírala se tam uprostřed holých stěn, na tvrdé cihlové podlaze sotva s části sítěnou rohoží pokryté. Lůžko bylo takořka brloh, zbroj na koně, v koutě pohozená, dle starého pravidla žádným leskem se neblyštěla. Kdežto u jiných rytířů vždy projevovala se nějaká lidská záliba, jistá duševní nálada neb milý nějaký zvyk, zde viděti bylo, že to příbytek člověka, jemuž všecko jest lhostejno. Nejbystřejší oko nic by tu nevypátralo, co by bylo proti přísným prvotním pravidlům řádu, nyní již velice zmírněným.
S úctou popatřiv na komůrku poustevníka vojáka komtur chystal se k odchodu, když obyvatel její se vrátil. V jeho tváři nebylo viděti ani rozčilení ani hněvu pro učiněnou mu křivdu. Patrně zaměstnával se v mysli něčím jiným, i spatřiv na prahu velikého komtura uctivě ho pozdravil. Oba zároveň vešli do studené cely.
„Bratře Bernarda,“ ozval se rázně hodnostář tonem veselým, „přicházím vás potěšit. Luder vás nezná a jest žárliv na svou vládu; musíte mu odpustiti.“
„Z celého srdce!“ zvolal usmívaje se Bernard. „Nejde tu ani o mne ani o něho. Jsme sluhové veliké věci, nástrojové, na nichž nezáleží, přijdou-li v nic, jen když ona zvítězí.“
„Svatá slova,“ potvrdil komtur; „jednejte podle nich.“
„Jinak nemyslím,“ odvece Bernard. „Pro mne jest hlavní věcí, že mně dovolil v té záležitosti jednati jak chci. Dovedu věc tu ke konci, ale nezdaří se.“
„Proč by se neměla zdařiti?“ tázal se komtur.
Bernard zasmušiv se poněkud pravil: „Proto, že v lidských věcech nic není stálého, a že nejmohutnějšího siláka hloupé zrno písku porazí, když nevidě ho smekne se po něm. Tak jest i se mnou. Choval jsem jinocha, rostl k mé potěše, a nyní…“
„Stůně? však on se pozdraví,“ lhostejně pravil komtur.
„Špitálník nic neslibuje, chlapík schne,“ odtušil Bernard. „Chodím, slídím, nic nevím; hádám však, že té mladé duše něco se dotklo, neboť to není choroba těla. Změnil se mi, obávám se…“ Bernard nedokončil svou řeč.
Veliký komtur jsa na odchodu položil mu ruku na rameno a doložil vesele: „Já se o vás ani dost málo nelekám, ani o to, co před sebe berete. Buďte zdráv.“ To pověděv odešel.
Hluboká tma rozestřela se již v celi, po komturově odchodu pak ihned otevřely se dvéře a vešel sluha s lampou, rukama ji zasláněje.
„Kde je Šventas?“ tázal se potichu Bernard. „Volal jsi ho?“
Sluha toliko hlavou kynul a odešel. Rytíř velkými kroky přecházel po komnatě, patrně na někoho čekaje, Kdykoli na chodbě ozývaly se nějaké kroky, stanul a poslouchal.
V tom pohnuly se dvéře; malá, hrubá, nemotorná jakási postava, která v temnu více medvědu než člověku se podobala, přivalila se funíc do cely, hluboko se poklonila zaúpěla a čekala jak do podlahy vrostlá. Poněkud živěji vzplanuvší knot lampy dovoloval
