hocha, a podle mé rady vyrostl mezi námi, abychom z něho svým časem zřídili si příhodný nástroj, který by nám ušetřil prolévání krve. Jinoch…“
Veliký mistr přerval mu řeč, krčením ramenou a vrtěním hlavou.
„Nemáte z toho velikou zásluhu,“ pravil, „že jste to divoké vlče vychovali. Co je nám po něm? Lépe bylo by bývalo, rozbiti mu lebku o sosnu.“
Bratr Bernard nedotknut úšklebkem, pohrdlivě se zasmál. „Třeba doložiti,“ řekl, „že matka jeho, vdova, vládne nad kusem země při hranicích, majíc pevnou tvrz, jíž dobyti bylo by nám těžko. Ona lne vřelou láskou k dítěti. Kdož ví? Dítě vychováno jest v křesťanské víře a přivyklo nám; máme v něm hotoveho spolčence a mana. To vše přece stojí za ten kousek chleba jemu poskytnutý.“
Mistr opět jenom ramenona krčil a smál se. „Milejších bylo by mně několik set rytířů a několik tisíc lidu na ten hrádek, nežli takový zástavník. Matka mělo dosti času oželeti ho a zapomenouti na něj. On vždy jest nespolehliv, časem se v něm krev ozve. Všecek ten výpočet nestojí za deset halířů.“
To řka zajiskřil očima; Bernard stál nepohnut. Nyní ujal slovo maršálek, hned na mistra, hned na Bernarda. Staršina dávala na jevo velikou vážnost ke skromnému tomuto bratru; toliko mistr choval se k němu nešetrně.
„Tenkráte,“ pravil ntaršálek, „když se nám to děcko do rukou dostalo, rada naše jednosvorně měla za to, že potřebí je vychovati a učiniti z něho rytíře. Tak stalo se, a dnes třeba dokončiti, co začato.“
„Toho netajím,“ vece klidně Bernard, „že se naskytují nové obtíže. Kde jde o prospěch řádu, tam káže povinnost bez ostychu přiznati se ke bludu. Jinoch až dosavad šťastně se dařil; nyní potřebí toho zkusiti, zdali by matka, kdyby se jí syn vrátil, nedala za něho kus državy své. Snad bychom za něho mohli dostati Pilleny. Chlapec je křesťan, pobožný; dostane se do Litvy sloužil by nám a nikoliv jí.“
Návrh bratra Bernarda patrně zdál se býti po chuti staršině, neboť pohlíželi na sebe, jakoby mu přisvědčovali. Jediný veliký mistr stál u krbu pohrdlivě zamyšlen, nepřesvědčen. „Já nemám důvěry v takovou podzemní práci,“ zamručel rozmrzele; „já vyhledávám sílu v meči, výboj ve válce; s Polskem, s Litvou, s Pomořím vyjednávati, o slova se hádati, k apoštolské stolici se stížnostmi choditi — to jsou marné záběhy. Tím jen tratíme čas a peníze. Nač toho potřebujeme? Jak svět dlouhý a široký — nám jest na zavolání; na křižovnickou válku proti pohanům poženou se rytíři z celých Němec, z Anglie, z Francie, ze všech zemí křesťanských. To naše síla; jiné nám netřeba. Dětmi bojovati — bídná věc.“
Nikdo neodporoval prohlášeněmu výroku; ale též potupy na Bernarda vrhané nikdo nepotvrzoval. Staršina stála mlčíc, a když mistr se k ní obrátil, snadno mu bylo vyrozuměti, že jakkoliv jí neměl proti sobě, neměl jí také za sebou.
„Všecky pmtředky jsou dobré, které vedou k cíli,“ ozval se po delším mlčení veliký komtur. „Nepohrdejme tím, CO nám do rukou dala Prozřetelnosť.“
Mistr pokrčil mmenonm. „Kdo počal, nechť skončí.“ pravil pohlížeje nu Bernarda. „Co se stalo, odčiniti nám nelze.“
„Já skutečně to dítě zachoval i počítal jsem na ně,“ dí Bernard.
„Čiñte s ním co chcete,“ zamručel mistr nedaje mu domluviti, a obrátil se ke krbu, jakoby zasmušilou tvář svou nechtěl ukázali lhostejnému Bernardovi. „Za mých předchůdců,“ pokračoval, „ačkoliv jim neubírám zásluh, namnožilo se Endorfův. Každý chtěl
