Ženy stojící kolem a očekávající smrť zasedly k hranici a počaly zpívati randy. Hranice jako na rozkaz bohův počala zvolna hořeti. Dennice jako diamant na nebi se třpytila.
Vižunas a Marger pohledli na sebe. Ti, kteří ještě bojovali, na dané znamení odstoupivše od hradeb ubírali se klidně k hranici. V jich čele kráčel Vižunas, poslední šel Marger. Ženy zpívaly píseň.
Počalo, čeho svět nikdy před tím neviděl a nikdy snad více nespatří. Bratří objímali se a líbali, jeden obnažoval prsa, druhý jej probodal mečem. Otcové plačíce vraždili děti a mrtvoly házeli na hranici. Mužové dávali smrt ženám, které s celováním věšely se jim na šíji. A nikdo nevydal ani nářku, nikde nebylo slyšeti bědování, ani pláč nikde se neozýval. Daleko široko země pokrývána mrtvolami.
Marger s mečem v ruce stál a rozhlížel se; hledal očima Baniutu. Ta seděla u sklepa na prahu, slzy kanuly jí z očí; líbajíc meč čekala.
„Přisáhal mně na slunce a na měsíc, on dostojí slovu.“
Vižunas naslouchal u hradeb.
„Pospěšte,“ volal, „pospěšte, kdo nechcete zhynouti jejich mečem! Parkány praskají, oni brzy vtrhnou; nechť vás nezastihnou živých.“
Kdo ještě žil, vrhal v plamen svůj stateček, mrtvoly drahé, i nastavoval prsa nebo krk. Poslední živé opanovala šílenosť. Okrvaveni vráželi sobě meče do prsou a padali.
Reda políbila syna v čelo; nebylo, kdo by ji usmrtil. Vižunasovi třásla se ruka.
„Nemohu,“ pravil.
Hodíc na čelo bílý závoj smělým krokem ubírala se k hranici. Usedla na řeřavé uhlí, zakryla si oči, plameny objaly ji a dříví sesypalo se pod ní.
Od zadu vždy hlasitěji bylo slyšeti zpěv křižovníků.
Vižunas a Marger zůstali samojediní. Okolo hranice stála ohromná kaluž krve ponenáhla do písku se vsákajíc. Stařec sklonil kolena před pánem, přišlať řada na něho. Pán, kunigas, musil zůstati poslední a sám sobě učiniti smrť.
Margerovi třásla se ruka, sivé hlavy dotknouti se nemohl. Vižunas opřel meč o zemi, konec vrazil si do prsou a vrhl se do něho.
Kde byla Baniuta? Právě vstala a bílá košile její svítila v temném otvoru sklepa. Vztahovala ruce k Margerovi.
„My dva jen zbyli,“ zapěla, „pojď ke mně.“
On hleděl za sebe ke hradbě, jakoby mu líto bylo života, jejž by chtěl zachovati třeba jenom na krátko. Přes krev a mrtvoly ubíral se k ní brodě so po kotníky a šlapaje na prsa padlých.
„Baniuto, ještě zde nejsou!“ volal chvějícím se hlasem.
Přistoupil k ní, ona objala ho položivši hlavu na jeho ramena.
„Hle,“ pravila, „nabrousila jsem meč. Ty jsi přisáhal.“
Marger poslouchal. Hranice hořela praskajíc a syčíc, za parkánem pak hulákali Němci drápajíce se naň, rubajíce a přistavujíce řebříky. Na jedno přilnutí bylo ještě času, nikoli však na slovo. Oči Margerovy upjaty byly v tu stranu, odkud nejspíše mohli vraziti křižovníci. S praskotem padla ohromná vrata a na dvoře objevily se bílé pláště.
