„Ale živého nedostanou nikoho a kořisti jim též nenecháme!“ volal hlasem vždy silnějším. Ukazoval rukou na dvůr: „Tam buď narovnána hranice, na té spálíme vše do poslední košile, a kdo živ zůstane, toho dobijeme sami; necháme jim mrtvoly a žaroviště!“
Křikem, jakoby z jedněch prsou se vynořoval, odpověděno vůdci.
Vižunasovi se vyjasnila tvář; stařík vztyčiv se povznesl ruku vzhůru.
„Na Němce!“ zařval. „Baby a hoši, dejte se do hranice!“
Baniuta s pýchou pohleděla na Margera, chopila zkrvavenou ruku jeho a políbila ji. Pak chtěla běžeti za jinými, ale Reda ji zadržela.
„Naše místo jest zde!“ pravila. „Nositi vodu a obvazovati rány. Podej mu číši! Dosud nic neměl v ústech.“
Ale již ani hlasu jejího ani žádného jiného nebylo lze rozeznati v tom lomozu. Před hradbou slyšeti bylo zpěv křižovníkův, uvnitř píseň litevskou a jakési divoké vytí. Němci dotírali již na samé parkány padajíce poráženi střelami, kládami a kamením. Boj, na krátko přervaný, trval opět po celou noc.
Zatím na dvoře čarodějnou takořka silou stavěna povznášela se vzhůru obrovská hranice. Ženy a hoši trhali stropy a střechy, bourali stěny, vlekli břevna i kladli na pohřební lože. Do slabých vstupovala síla nadlidská. Ženské ruce zdvihaly mohutné trámy, hubená ramena neklesala pod ohromnými břemeny, drobné dlaně chytaly hrubé klády. Samo dřevo zdálo se nabývati života a hýbati se, jakoby poslušno rozkazů lidských vědomě je vykonávalo.
Jako divem čněla vysoko vzhůru knížecí pohřební hranice, až i vrcholkem svým dosahovala k věži. Nyní všichni počali svlékati, co kdo měl; odění, zbraň, potraviny, kovy, jantar, kožichy, vše házeno na hromadu. Smáli se patříce na to bohatství, jež stráviti měl oheň, aby se nedostalo vrahům. Děti skákaly okolo toho. Starší ženy trhaly na sobě záhy co měly skvostnějšího, aby to nezůstalo celé.
Baniuta zmizela; běželať na rychlo do domu, kterého zbýval již jen uhel. Tam již nebylo kde se skrýti. Jenom vchod do sklepa, od něhož odtrženy dveře, byl otevřen. Usedla na schodech a podeprouc si hlavu zamyslila se.
„Přisáhal mně na slunce a na měsíc; on dostojí slovu. Nedá mi upadnouti do rukou těch zbojcův na hrozná muka studu. Meč má však otupený, nůž vylámaný, snad se mu nedostane železa?“
Hrůza ji pojala. Vzchopivši se vyběhla ze sklepa a pospíšila do komnat, kde rozbírali stěny na podpálení hranice. Spatřila v koutě stojící meč Valgutisův. Staré železo smeklo se a leželo na podlaze mezi smetím. Ona zdvihla je s radostí a k ústům přitiskla zpívajíc — neboť veliký zármutek jako radosť zpívá.
„Je-li pravda, milovaný meči, ty mi dáš lehkou smrt jeho rukou? Rozřízneš srdce vejpůl a dušička z něho uletí.“
Pohledla znova na meč, jenž pokryt byl rezem nebo zaschlou krví a zavrtěla nad ním hlavinkou. Vzala jej do obou rukou, jakoby chovala dítě, a vyzdvihla. Majíc za ňadry ocilku usedla na práh.
„Ty můj starý,“ jala se mluviti k meči skloníc se nad něj, „“na tebe lidé zapomněli, nikdo tě neotřel, nikdo tě neumýval, ostří tvé ztupělo! Počkej!“
Začala jej brousiti ocílkou. Starý meč nabýval lesku, svítil jako druhdy. Skloněna nad ním spatřila Baniuta odrážející se vlastní tvář, z meče hledělo na ni dvé blankytných očí.
