Rozléhala se píseň, on dobře ji znal; neboť nejednou ji zpíval v kostele. Od úpatí věže slyšeti bylo píseň Baniutinu. Obě písně pletly se mu v srdci, v hlavě, on zandav si uši sběhl dolů.
„Lidé, na hradby!“ zvolal.
Nemýlil se, křižovníci podnikali útok.
Obstoupivše dokola hrad šli zpívajíce do boje. Knechti nesli na hlavách souš, jiní rozžaté pochodně v rukou, ješte jiní blyštící se sekery.
Před nimi všecko ustoupilo dovnitř ohrady. Ženy nosily vodu ve vědrech, muži zdvihali kamení, slabší natahovali luky. Vižunas nařídil mlčení. Boj neměl počínati nikdo, až sami Němci by jej zahájili.
V tom pod parkánem slyšeti bylo padati klády, dým od pochodní valil se ke hradbám, Němců pro chrastí nebylo viděti. S hůry sypal se na ně déšť střel a krupobití kamenů, na zapálenou souš lita voda. Nějakou chvíli vydrželi to Němci, pak váhali, několik jich padlo s křikem a válelo se dolů. Od zadu voláno k útoku, a hustý zástup znova se tlačil ku parkánu.
Byl to první den boje, do něhož obě strany zuřivě se hnaly.
Maršálek, stoje na pahorku a dívaje se, hodil hlavou u pravil k Braniborskému po svém boku:
„Bude s nimi nesnadná práce.“
Střelci stanuli s jedné strany, kde dřevěné stěny a střechy nejbližšími se jim zdály, s kušemi a šípy. Každý z nich zapaloval na pochodni šíp a pouštěl jej do hradu. Hořící šípy letěly, syčíce v povětří a kapajíce rozpálenou smůlu, a buď na půl cestě shasínaly anebo zanášely plamen na střechy.
Oblehatelé marně očekávali požár. Déšť ohnivých střel smekal se po tvrdých stěnách, hasl na nich anebo tonul někde v nádvoří. Avšak i litevské střely měly neveliký účinek. Němci byli oděni v železo a chráněni železem pobitými štíty, kamení odskakovalo od zbroje, šípy ohýbaly se na oceli anebo bezmocně uvázly v drátěných košilích. Málokterá střela, trefíc do slabizny anebo mezi platy, roztrhla kaftan a okusila německé krve.
Oheň nechytal se ani parkánův hlinou oblepených a polévaných vodou. Chrastí marně plápolalo, samým útočníkům v postupu překážejíc. Takto trval boj do poledne, slunce pražilo, lidé běhali do řeky lokat vodu, staršina vrátila se do stanů, knechti též ustoupili z dostřelu a rozkládali se na zemi. Nedosaženo ničeho.
V stanu maršálkově zasedli vzácní hosté; jedněm bylo do smíchu, jiným do hněvu.
„Není pochyby,“ ozval se komtur z Balgy, „že konečně tu chalupu vezmeme a v popel obrátíme; ale jak dlouho to potrvá, za to nechci ručiti. Možná že si tu poležíme tak dlouho, až naše práce ani nebude za to státi.“
„Kterak to?“ odporoval mu maršálek; „což nevíte, že to jest klíč k této zemi, že oni odtud na nás vybíhají, a že opanování jeho porazí je strachem a hrůzou?“
„Raďte, co počíti, aby se přispíšilo,“ ozval se starý Siegfried… „Přijde deštivé počasí a dobytí hradu ohněm bude tíže; v útoku pak zahyne mnoho lidu.“
Hrabě Namurský připomínal, že postrádají dobré zbraně a ještě více uzbrojení, pročež netřeba se jich tuze báti. Také počtu jich že netřeba se lekati, poněvadž hrádek jest malý a nemůže jich mnoho pojmouti.
Bernard sedě stranou mlčel.
