Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/107

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

Stařec hlavu sklopiv zamyslil se. „Škoda vás,“ pravil pak; „zahynete-li vy, kdož obrání hrad?“

„Ty!“ řekl krátce Marger, položiv mu ruku nu rameno… „Nikomu ani slova o tom! mlč…“

Rozhledl se kolem: byla tmavá noc; poslouchal: celý tábor křižovnický spal, nic ani se v něm nehýbalo. Vzal do ruky meč a na prstech zkoušel jeho ostří, pak pozdvihl oči ke svatební komnatě. Chtěl tam zajíti na rozloučení, ale zdaliž by měl dosti síly zase odejíti?

„Pojďme, Vižunase,“ řekl.

Poslušný stařec doprovodil ho k jámě dveřmi zavřené. Zde vrhl se mu k nohám a zaúpěl.

Marger zmizel ve tmách, Vižunas zůstal na stráži. Kdyby mu léta nebyla vysušila slzy, byl by plakal — nemohl. Dlouhé ticho, které nastalo, zdálo se starci věkem; nebylo mu konce.

Najednou uslyšel strašný křik, i padl na zem u vchodu. V táboře rozléhalo se dokola tisíce hlasův, z hlubokého mlčení strhla se hrozná. bouře, jakoby se země rozvírala pod nohami Němcův. Koně řehtali, zbraň břinkala, čety běhaly, všude dusot a hluk.

Vižunas ležel na zemi, ucho maje k ní přiloženo. V jámě s počátku nebylo slyšeti ničeho, potom v ní něco zašustlo, jakoby had k němu se plazil. Stařec ulekl se Němců, i chopil do ruky nůž. V tom objevil se Marger s tváří zemí osypanou, oddechl si, oprášil se a zemdlen klesl vedle Vižunasa.

Když stařec jej zase k sobě přivedl a se ho vyptával, nevěděl co odpověděti. Ukázal pouze na svůj meč, který byl suchý — a vzdychl si.

Nebyltě nikoho zabil. Téhož dne zasypána tajná chodba.

Ráno přivaleny na nádvoří soudky. Posádce upraveny hody, ale hlučné písně zpívati nebylo dovoleno. Jedni stáli za hradbami na stráži, druzí seděli kolem věder a konví, nabírali a pili.

„Jen jednou člověk umírá,“ zpívali tiše.

Marger hned ubíral se k ženě a posadil se vedle ní, hned na hradby vylézal a hleděl do tábora. Znal je tam všecky, mohl každého rytíře zváti jeho jménem; poznával je po zbroji a chůzi, po čeledi a koních. Někteří z nich nosívali jej na rukou. Otec Antonín mluvíval mu o Bohu. Bernard učil jej seděti na koni a oháněti se kopím po dvoře.

Byli mezi nimi lidé dobří, on teď musil všem býti nepřítelem. Vyčítal si, že nezabil Bernarda; ale kdyby podruhé nalézal se s ním tak v oči mu hledě, s mečem v rukou, opět by ruka jeho se chvěla. Sedě u ženy všecky je v duchu zabíjel, hledě do dálky slábnul.

Křižovníci jako úmyslně otáleli s útokem, leželi několik dní ničeho nepodnikajíce. Jedni zpívali písně pobožné, jiní veselé. Lid na hradbách nemohl se dočkati boje. Kdo má smrt před sebou, rád rychle se loučí se životem.

„Chtějí nás dobyti hladem,“ pravil Vižunas; „musíme spořiti s potravou, dokud nepřijde nám na pomoc veliký kunigas o neudeří na ně od zadu.“

Němci sváželi souš a oblévali střely smolou.

Jednoho dne shromáždili se kolem kříže v poli postaveného. Uprostřed bylo viděti oltář, otec Antonín sloužil mši. Marger stoje na věži bezděčným jakýmsi ruchem chopil se za čapku, chtěje ji podle dávného zvyku smeknouti, ale vzpamatovav se zlostně si ji přitlačil na hlavu.