Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/106

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

„Pane můj,“ pravila, „jest ohyčej, že mladý manžel dá za věneček dar. I já na tobě žádám jeden dar, veliký dar; ale musíš mně přisáhat, že jej obdržím.“

„Dám ti co chceš!“ zvolal Marger živě.

„Přisáhej mně,“ opakovala Baniuta.

„Na koho se mám odvolávati?“ smutně odvece jinoch. „Na cizího boha nechci, a naši bohové mne neznají.“

„Dokládej se sluncem a měsícem,“ pravila Baniuta, „čím chceš; ale chci, abysi přisáhal.“

Marger položil ruku na prsa.

„Čeho žádáš ode mne?“ tázal se. „Všecko budeš míti.“

Baniutě zajiskřily oči, vzňaly se plamenem. Opět bylo to ono děvče, ve kterém trýznění německé bylo probudilo ducha. Viděl ji takovou, jakou byla zpívajíc litevské písně ve dvorci Gmundině.

„Zpomeň si,“ šeptalo, „Já vím, já předvídám vše. Křižovníci dobudou vašeho hradu. Vy šťastní, padnete v obraně jeho; ale já? já nedovedu zbaviti se života. Až přijde poslední chvíle, pane můj, dříve nežli dáš jim svůj život, vezmi můj!“

Marger zbledl.

„Přisáhal jsi mně na slunce a na měsíc,“ doložila stisknouc jeho ruku; — „půjdeme pospolu na druhý jasný svět a tam, tam musí býti věčné veselí, neboť zde byla věčná muka. A bohové, jsou-li jací, musí býti spravedlivými.“

Rozléhající se píseň přervala jejich rozmluvu.

Starý Šventas, přestrojen za šaška, vešel do slavnostní síně.

„Hej! hej!“ volal, „toť veselá svatba! Přišlo na ni hostů bez počtu. Pojďte a podívejte se, zdali máte pro né dosti piva na přivítanou. Hostů kolem dokola skvostně ustrojených, železné šaty blyští se na nich, zlaté čapky jejich svítí, koně jejich řehotají ve svém odění.“

Hřímavý pokřik za hradbami zvěstoval příchod křižovníků.


XII.

Téže noci svatební vzchopil se Marger z lože, poceloval spící Baniutu a zamyslil se. Vyšel z komnaty, u které starý Vižunas na prahu seděl, hlavu drže v dlani. Oba vyšli na dvůr.

„Ty psy třeba přestrašiti,“ pravil Marger. „Pátral jsi s hůry, kde stojí stan vůdcův?“

Vižunas ukázal rukou v jistou stranu.

„Je-li pravda, tam jest ústí naší podzemní chodby, kamenem zavalené?“

Stařec přisvědčil kyvnutím hlavou.

„A co s tím?“ tázal se.

„Když usnou,“ řekl Marger, „oni i stráže jejich, pak snadno se v noci dostati do tábora.“ Chopiv meč visící u pasu doložil: „Potřebí jejich vůdce usmrtit.“

Vižunas nedůvěřivě pohleděl naň. Oči starcovy tázaly se: „Kdo to dovede?“

Po chvili zašeptal Marger: „Já znám jejich obyčeje, mluvím jejich jazykem; půjdu.“

„Vy?“

„Já!“ potvrdil jinoch vztyčiv se. „Kdo ví, zdali poplach je nezalekne? možná, že odstoupí.“