Starý Vižunas přehlednuv okem lidi své pravil hlasem pokojným:
„Člověk umírá jen jednou.“
Nikdo se nehnul, aby mu dovoleno bylo odejíti, nikdo se nezachvěl. Marger s nimi obešel dokola hradby. Všechen lid vítal jej radostně, a každý opakoval: „Člověk umírá jen jednou.“ Všichni vesele připravovali se na smrť, jakkoli věděli, že nebudou míti ani pohřbu, ani smutečního kvasu, ani písně.
Posláno do osady pro ty, kteří se uchrániti chtěli na hrad, ostatním dána rada, aby odešli do lesů. Marger sám ohledal všecky fortny, brány, tajné východy a lešení při zdech. Vše bylo připraveno, jakoby dnes měl nastati boj. Tak uplynul celý večer prohlídkami, poradami, rozestavováním stráži a vyslýcháním lidí. Vižunas ujal pod Margerem velitelství v osadě. Byl to stařec železný, málomluvný, nespící, v přísnosti až ukrutný. V noci ostřeny a nasazovány sekery. Všichni bděli.
Když Marger pozdě vracel se do veliké síně, zdaleka již k němu zaznívaly zpěvy. Slaveno v ní svatební veselí. Když otevřel dvéře, spatřily oči jeho výjev neočekávaný: Redu v oděvu svátečním, Baniutu pod věncem v obleku nevěsty. a kolem nich dívky zpívající svatební písně.
Matka vyšla mu vstříc na práh.
„Přistroj se na veselku,“ pravila. „Včera pohřeb, dnes svatba, zítra snad smrť! Měl jsi napilno, budeš ji míti.“
Marger pohledl na Baniutu. Seděla jako na trůně na převrácené díži s rozpuštěnými kšticemi pod věncem, a děvčata s pláčem a smíchem upravovala jí vlasy. Ona sama, proti obyčeji svému, nebyla smutna, ale vesela, radostí jen záříc, a vítězný úsměv pokrýval ji kolem úst. Oči své obrátila k němu.
Jinoch pozdravil ji pouze pohledem: nechtěje v ošumělém obleku vejíti do jizby zmizel.
Žalozpěvy dle obyčeje zněly dále, oheň vesele plápolal. Reda měla v očích slzy a na rtech úsměv. Dosavad měla v prsou žalosť, a na svatbu byl svrchovaný čas, dokud křižáci ještě nepřicházeli. Zpívalo se celou noc, a kdo nepřišel poslouchat písně a popíjet na zdraví snoubencův, ten seděl a brousil sekery.
Druhého dne nebylo svalgona, jenž by jim blahoslavil; starý Vižunas obvázal se bílým pasem a posadil si věnec na sivé vlasy. Baniuta opět seděla na díži, v klíně majíc koflík s pivem a bílý chléb; družky prostrčily čtyři rulíky její čtyřmi zlatými prsteny a ostřihly je plačíce. Baniuta vstala, přiložila k ústům koflík a ostatek vylila na práh. Marger na ni čekal u stolu. Třikráte vedli mladou paní okolo něho, nežli ho posadili vedle ní. Ona vesele pohledla k němu, on seděl smuten.
„Pane můj,“ šeptala mu, „rozvesel čelo, vždyť to svatba naše. Mně by náleželo plakati a tobě radovati se. Stydím se, že nemohu býti smutna.“
„A já stydím se, že nemohu býti veselým.“
„Proč?“ tázala se Baniuta.
„Slyš,“ vzdychl Marger. „Kdyby nebylo hluku písně, možná, že by k sluchu našemu docházel dusot koní křižáckých.“
„Provázel by naši píseň.“ Pohledla mu do očí. „Pane můj, proč jsi tak smuten? Ach, vím to, vím! Válka přichází na naši svatbu.“
Vzdychnuv tiše odvětil Marger: „Válka to není…“ Poslední slovo umlklo mu na jazyku.
Baniuta usmívala se naň.
