Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/100

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

děje, nebo se toho jen domýšleli, čekali na skončení věci. Od ohňů bylo vidět běžeti starou Jargalu, která očima hledala Margera. Bylať o tom zpravena, že se ujímá její dcery. Od dubu slyšeti bylo dlouho jen temné hučení. Reda se nevracela.

V tom na vysoké hranici, se které krevule míval obyčej mluviti k lidu, spatřen z boku vlající bílý prapor. Nahoru se ubírali vejdaloti vedouce mezi sebou starého, všichni v obleku svátečním, s velikými věnci na hlavách a s hůlkami v rukou. Zemdlený krevule objevil se na vrcholu hranice a podepřev se o zábradlí oddychoval sobě. Lid z celé doliny hrnul a valil se jako veliká vlna k dubu a hranici. Všichni spěchali vyslechnout slova, která hlásána jsouce odtud pokládána za výrok božský. Nastalo všeobecné utišení.

Krevule povznesl hlasu svého, ale dlouho, dlouho nemohl mu nikdo rozuměti, neboť starci váznul v prsou dech. Povznášel toliko ruce, jednu neb obě, zdvihal hůlku, patřil vzhůru k nebi.

Zvláštní náhodou právě v tom okamžení jeden z těch nenadálých jarních mraků, které takořka před našima očima se sbírávají, obestřel dolinu, zaslonil slunce, a temný vzdálený rachot rozléhal se po lese. Někteří lidé s křikem padali na kolena. Vejdaloti se odmlčeli, strážkyně ohně podnítily znova plamen, sloup dýmu povznesl se nad vrcholky stromův, a v tom vyniklo slunce z mraku a vyjasnilo se opět jako nějakým zázrakem.

Konis opakoval slovu krevulova, který propouštěl dívčinu do služby Perkunasovy přijatou, poněvadž byla již zaslíbena jinému, a bůh může míti za služku jenom dívku panenského srdce. To slyše Marger obě ruce i čapku vzhůru povznesl.

Vrata ohrady dokořán se otevřela a v nich objevila se Reda vedouc za sebou jak oběť Baniutu, oblečenou již v bílou sukni vejdalotek, majíc na zlatých kadeřích věnec routový na místě dubového. Kráčejíc usmívala se na svého ženicha, který div že k ní neběžel. Staloť se s ním něco, čeho sám nepochopoval; vzpamatovav se pak pospíšil přede vším k matce, před níž sklonil se na kolena. Ona ho pojala za hlavu. Bylo to první objetí mateřské, při kterém tlouklo i srdce synovo. Od té chvíle ucítili se — ona matkou, on dítětem. Baniuta, též na kolena sklesnuvši, políbila kraj šatu jejího, a již i stará Jargala padla k zemi jdouc v patách za kunigasem. Všichni plakali radostí.

V tom Reda nabyvši opět vlády nad sebou jala se volati:

„Na koně! Do Pillen! Každou chvíli mohou přitáhnouti Němci a zavříti nás tam; možná, že jsou již na cestě. Do Pillen!“

Lid všechen opakoval volání její sedaje na koně. Za krátko dolina dopola zpustla a celá družina kunigasové těsně sražena, ve střed svůj pojavši paní, syna jejího s nevěstou a starou matkou této, v dobrém pořádku kvapně uháněla známými cestami na hrad.

Každodenně ráno vysýláni lidé na špehy a vyslýcháni ti, kteří se navrátili; dle výpovědi všech křižovníci s celou silou se chystali na Pilleny. Ona obrovská loď, kterou zamýšleli od strany řeky dobývati hradu, byla prý již hotova a jenom ji vysmolovali a potraviny na ni nakládali. Všecky, ani zmužilou Redu nevyjímaje, pojal jakýsi strach před budovou tou, která měla býti tvrzí naproti tvrzi. Neobávali se ani té síly shromážděných vojsk křižovnických, jako baječného toho korábu, o kterém vypravovány hrozné věci. Reda viděla v něm záhubu svou, jeho jediného nejvíce se bála. Vracející se vyzvědači popisovali veliké jeho rozměry, tvrdé dřevo, z kterého byl pevně vystavěn, přihotovené na ném klády, kobyly, praky k metání kamene a ohně.