A práce byla obsáhlá, dělníků málo. Krajina byla válkami zpustošena, lid zanedbaný, fary neobsazeny. Proto staral se probošt Plocar o novice pro klášter. Leč švédské války, drancování vojska způsobily, že našli se jen tři novicové.
Probošt Plocar zemřel roku 1649.
Jeho nástupce Engelbert Benátko byl muž mírný a dobrotivý. Svým přívětivým a mírným vystupováním docílil oč se jeho poněkud prudký předchůdce marně snažil, totiž že poměr mezi klášterem a místním obyvatelstvem se trvale upravil.
Jak dříve zmíněno, odpadla v bouřích husitských většina poddaných klášterních k husitismu a později k sektě českých bratří; odpírali proto klášteru, k čemu byli starodávnými smlouvami vázáni.
Po bitvě na Bílé Hoře stali se sice katolíky, leč jen na oko a své nepřátelské smýšlení proti klášteru dále ukazovali při každé příležitosti, což vedlo ku stálým stížnostem a rozepřím.
Až Engelbertovi se podařilo smířlivostí poštvané uklidniti. Došlo ku smlouvě r. 1652. mezi městečkem Novou Říši a klášterem. Dvě léta na to viděli Novoříští poprvé svého probošta ozdobeného berlou a mitrou, výsada, již udělil mu papež Innocenc X. na přímluvu arcibiskupa Arnošta Vojtěcha Harracha.
Probošti Novoříští úplně se věnovali svému úkolu, povznésti mravní a náboženskou úroveň kraje.
Vida, jak umění a bohoslužba nábožnost lidu povznáší dal se nástupce probošta Engelberta Matěj Sebastanský do stavby kostela (1661―1687). Pro jeho dílo našel se dobrodinec.
Martin Hlouček z Růžené, farář ve Kdousově daroval na stavbu kaple sv. kříže 2000 zlatých, vymíniv si, aby na jeho úmysl každý pátek sloužena byla mše svatá, což se až na dnešní den koná. ―
