Stránka:Kinter, Maurus - Beda Dudík.djvu/8

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

města dorazil 27. téhož měsíce. Ve vatikánském archivu prozkoumal, podporován Deniflem a Palmierim, literae communes a de curie papeže Benedikta XII., jednal zde hodně s učenými benediktiny + kardinalem Pitrou a opatem Tosti, ztrávil v Římě také svátý týden a velikonoční slavnosti a měl 29.dubna svoji poslední audience u soudobého papeže Lva XIII. Při této příležitosti poděkoval za vyznamenání jemu udělená a podal zprávu o církevních poměrech v Rusku. 12. května opustil Dudík Řím, aby po krátkém posilnění pobytem v Ala dojel 20. opět do Vídně. Poté trávil zotavenou koncem června v zámku v Kravařích, kde si léčil nejrůznější neduhy poškozující jeho zdraví. Odtud počátkem července se vrátil opět do Brna, zajel v doprovodu svých tří spolubratří 5.července do Třebíče, aby se jako čestný opat ujal tohoto dřívějšího benediktinského kláštera a sloužil zde ponticátní mši, první a poslední v Třebíči, která se konala 4. na svátek sv. Prokopa, bývalého patrona opatství, velmi slavnostní. Koncem srpna dostal Dudík od ruského cara stanislavský řád II. třídy s hvězdou, zcela mimořádné vyznamenání. Rok 1884 končil pro Dudíka velmi špatně. V prosinci si naříkal na stoupající slabost tělesnou i duševní, přesto děkoval Bohu, že mu bylo dopřáno 11. svazek jeho dějin Moravy dokončit. Svůj deník tohoto roku končí slovy: „Vím, že mé dny jsou sečteny, proto musím být na to trvale připraven“.

8. prosince 1887 byl Dudík raněn mrtvicí, jeho pravá strana těla byla ochromena — z tohoto se už nemohl zotavit. Psaní musel zcela přerušit a i když se jeho stav poněkud zlepšil, s literárními pracemi byl konec. Naštěstí vyšel v roce 1888 poslední z 12 svazků jeho dějin Moravy, pro který Dudík udělal nutné přípravné práce ještě sám v průběhu roku 1887, bylo na něm však patrné, že autor, přes svoji námahu, nezvládá však již historickou látku. Tak se musí brát tento svazek jen jako dílčí část; eventuelnímu pokračovateli na díle nezbude nic jiného, nežli začít tou dobou, kterou Dudík končil, tedy dobou Karla IV. Dojemná jsou jeho slova, které na konci roku 1889 své věrné opatrovatelce, neteři, která již od roku 1887 v jeho deníku pokračovala podle jeho diktátu, nechal napsat. Uzavřel deník tohoto roku se slovy: „Doufám, že se posledního dne tohoto roku už nedočkám, ačkoliv je to vůle Pána, abych se ještě soužil. Ale nechť se stane jeho vůle! Pane, staň se dle Tvé vůle! Dej mi jen trpělivost ve snášení mého utrpení, aby mně vše k dobru sloužilo. Děkuji Ti za všechna dobrodiní, která jsi mi prokázal. Bože neopouštěj mne, nýbrž vyslyš mne!“ První den roku 1890 slabost Dudíka se zvětšovala; jeho nejbližší okolí smiřovalo se stále více s myšlenkou, že jsou jeho dny sečteny. Opouštěl jen na okamžiky postel, nemohl se skoro již dorozumívat a usnul po častějším přijetí nejsvětější Svátosti a dobře připraven. Stalo se tak pravděpodobně následkem nového záchvatu 18. ledna t. r. Pohřeb byl vypraven dne 20. z řádového kostela — kde brněnský pan biskup Dr. Bauer osobně provedl výkrop — pod vedením opata řádu slavnostním způsobem, neboť pro nepříznivé počasí jen s velkou účastí. Dudík odpočívá nyní v druhu svých řádových spolubratří na místním hřbitově v Rajhradě u kostela sv. Kříže. Neměl podle Boží vůle oslavit ani své 75. narozeniny, které připadaly na 29. ledna tohoto roku, ani 50ti leté jubileum kněžství, které by bylo připadlo na 20. srpna. Mohl prožít oslavu v předchozím roce, kdy 1. září 1880 tomu bylo 5 let od získání hodnosti profesora. Bylo by příliš rozsáhlé, kdybychom zde chtěli citovat všechna díla či pojednání, která se během dlouhé životní dráhy Dudíka objevila. Bylo jich již v roce 1880 v naší zmíněné životopisné skice 71 jmenovitě uvedených. K ni přibylo později ne nepodstatné množství dalších. Rovněž zde jest málo místa k tomu, aby se o nich referovalo.

Když nyní na tomto místě vzpomeneme vyznamenání, které jemu jako učenci byla udílena, tu zjistíme, že jejich využití po dobu co byl jejich nositelem, zůstává pro něho čestným pomníkem. Dudík byl rytířem rakouského řádu Františka Josefa, würtemberského řádu koruny, švédského Wasova řádu, saského Albrechtova řádu, pruského řádu červeného orla III. třídy, bavorského Sv. Michala řádu I.třídy, tureckého