kdo, že náčelník při prvém výstřelu hbitě uskočil, při druhém po bambitce hmátnul. My ostatní vyskočili rychle, soudíce nejinak, než že se oba dva skácí na zem bezduší, ale náčelník stál vzpřímen, nezraněn a pronesl posměšně:
„Nemohl mne zasáhnouti, neboť jsem mu odrazil ruku a pak jsem nabíjel pouze prachem. Olova dosud ve hlavních nebylo. Ale pohleďte na tohoto bílého psa! Co se mu stalo?“
Ano! Co se stalo Fletcherovi! Pustil vypálenou bambitku z ruky a stál strnule, tiskna dlaně k očím. Pak sejmul ruce a pozvedl hlavu, jakoby se chtěl po hvězdách rozhlédnouti, ale zamával prudce pažemi a z hrdla se mu vydral pronikavý, divoký, až do kosti vnikající výkřik. Na to se skácel tváří na zem a hrabal zoufale prsty mezi kamením.
„Uff!“ pronesl Winnetou, „chtěl oslepnouti, byl-li vrahem a střelil si plný náboj prachu do očí. Soud prairie ho odsoudil, ale velký Manitou byl rychlejší a rozsoudil nad ním spravedlivě sám. Stalo se tomuto rouhačovi a neřestníkovi právě tak, jak rouhavě na velkém duchu vyžadoval. Winnetou, náčelník Apačů, viděl a zažil mnoho, čeho jiní nezažili a neviděli, ale z tohoto soudu božího jímá ho hrůza.“
A vskutku se zachvěl tento neochvějný hrdina, jakoby úporným mrazem a prudce se obrátil na odchod. Bylo tomu tak, jak pravil: Fletcher chtěl se vyhnouti trapnému zmírání rychlou smrtí, ale poněvadž náčelník ruku mu strhnul, vletěl mu výbušný prach přímo do očí.
Bylo mně, jako Winnetouovi. Chvěl jsem se mocně a odešel jsem tak daleko od ohně, že jsem strašného nářku bohem potrestaného zlosyna neslyšel. Než jsem se po delší době vrátil, byl již odsouzenec odvlečen mezi Pa-Utesy, jichž náčelník ovšem již na to nemyslel, aby ho ještě téhož večera na kul mučenický připnouti dal.
Ačkoliv jsem byl již velice spánku potřeben jako všichni druzí, nemohl jsem dlouho usnouti a marně jsem se převaloval s boku na bok. V uších mně stále zněla slavně pronesená slova Winnetouova:
„Velký Manitou byl rychlejší a rozsoudil nad nim spravedlivě sám.“
