Stránka:Karl May - Bůh se nedá urážeti - Blizzard.pdf/5

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


1.

Prve než vylíčím událost, kterou mám pravě na mysli, vzpomínám si na historku ze svého dětství, která dodnes tak jasně a zřejmě v paměti mé žije, jakobych ji byl teprve včera zažil.

Stáli jsme, na počet asi pět či šest hochů, na tržišti mého rodného města a dívali se na vozku, jehož koně nemohli těžký povoz zmoci. Nadarmo do nich švihal delší dobu a dal se posléz v hněvu strhnouti ku kletbě, kterou doprovázel tak silnými ranami, že koně vskutku své břemeno přes překážku vlekli.

„Ano, nechce-li pomoci jiného nic, pomůže svaté hromobití,“ smál se a odjížděl.

Diváci vůkolní, moji rodáci, smáli se také a nám, klukům, imponovala kletba tak mocně, že jsme jí ihned při svých hrách přehorlivě užívali.

Hromovalo se tehdy s pravou rozkoší a slastí, až to konečně zaslechl můj otec a dal mně z okna známý pokyn, který měl takovou vlastnost, že mne vždy okamžitě uvedl ve velmi žalostnou náladu.

Tehdy rovněž tak a nikoli bez důvodu, neboť jsem pykal za užívání siláckých výrazů tím, že jsem nedostal ničeho k obědu a byl jsem nucen s pocity velmi stísněnými přihlížeti, jak chutnala rýžová kaše mým sourozencům.

Nedobrovolný tento půst bolel mne tou měrou, že jsem si pevně předsevzal, nikdy již hromovati a chvalitebný tento úmysl utvrdil se ještě víc, když mne po obědě má ctihodná, tehdy již osmdesáti-