přiblížili, přistáli jsme k levému břehu na místě, kde byl vor ukryt převislými větvemi keřů a stromů, jako loubím. Pravím: k levému, neboť jsme chtěli prchati později po pravém břehu, ale byli jsme především nuceni na levém břehu vystoupiti, abychom provedli svůj záměr.
Winnetou se vypravil na nové výzkumy. Vrátil se asi za hodinu a hlásil, že nalezl všecko pro nás v situaci příznivé, že bude náhrobek zcela jistě po půlnoci dohotoven a pak že tam bude náčelník sám a sám. Náhrobek byl postaven asi tři sta kroků od ležení v lese. Smělý Apač doplížil se též do bezprostřední blízkosti poloostrova, aby vyzkoumal, ku kterému bodu nejlépe by zarejdoval a přistál s vorem.
Až do půlnoci leželi jsme mlčky a bez šelestu pod hustým loubím. Pak zašeptal Winnetou:
„Můj bratr nechť vezme z nábojnice zápalné stuhy!“
Tedy začátek našeho díla osvobozovacího!
Každý prozřetelný zálesák musí ve své brašně míti klubko tenkých, zápalných stužek, neboť často se mu přihází jejich nutné upotřebení. Uříznuv dostatečně dlouhý kus, zastrčil jsem jej bez obalu do kapsy, abych jej měl v pohotovosti. Pak jsme všichni vystoupili s voru na břeh, majíce otýpky na ramenech. Winnetou kráčel v čele.
Ubírali jsme se pokosem na levo k lesu. Apač vyhledával bystře taková místa, kde stromy rostly méně těsně u sebe, takže jsme mohli snáze projíti. Na pravo před sebou spatřili jsme záře táborových ohnišť, na levo spatřili jsme později oheň menší. Byl zažehnut u náhrobku. Přiblíživše se k náhrobku ještě blíže, zpozorovali jsme Pats-Avata, náčelníka Pa-Utesů, jenž seděl sám u mrtvoly svého syna.
Přišedše ještě blíže, zaslechli jsme jeho žalostné mumlání. Bylo mi ho žel.
Složivše otýpky, při nichž setrvali Pitt a Dick na stráži, plížil jsme se s Winnetouem k náčelníkovi a stanuli posléze těsně za ním, aniž nás postřehl.
Winnetou pokročil rychle ku předu.
Pats-Avat vzhlédl k němu, vyskočil a zasípěl zděšeně:
