postřehnou, třebaže bude v noci tma, protože jest nový měsíc. Co tomu říkáš, Pitte, starý Coone?“
„Myslíš-li, že bude nový měsíc, dávám ti za pravdu,“ pravil Holbers, „ale Winnetou jistě ví lépe, než ty, co vlastně chce a proto mlč!“
„Zdali ví, nebo neví, toť nejen lhostejno, nýbrž docela a naprosto lhostejno,“ zlobil se Dick, „ale já jsem také naprosto přesvědčen, že má Winnetou jen a jen znamenité myšlenky. A co tomu vlastně říkáte vy, mistře Shatterhande?“
Protože se mne přímo otázal, bylo mně promluviti.
„Uhodl jsem již úmysl svého rudého bratra,“ řekl jsem, „plavidlo nesmí býti spatřeno, ale bylo by viděno, kdyby byli Pa-Utes ve svém ležení. Proto se domnívám, že je chce Winnetou z tábořiště vyvábiti.“
„Můj bílý bratr uhodl,“ přisvědčil Apač, „Pa-Utes budou vypuzeni od řeky.“
„Tohle bych rád věděl, čím a jak?“ ozval se prostořeký Hammerdull.
„Ohněm.“
„Hrome! Co vlastně zapálíme? Les? Byla by ho škoda, neboť zde jest tak málo lesů — — vlastně by to bylo hříchem.“
„Les je náčelníkovi Apačů posvátným a nesmí býti ohněm zničen,“ pravil Winnetou, „ale můžeme něco zažehnouti, co jest posvátno jen Pa-Utesům, aby se poděsili, neboť uleknou-li se, dopustí se v zápětí ještě jiné neprozřetelnosti. Opustí totiž ležení.“
„Jsem vskutku zvědav, co chce zažehnouti master Winnetou.“
„Nový náhrobek.“
„Výborně! Tahle myšlenka má cenu deseti tisíc dollarů. Ale náhrobek nehoří, protože jest z kamene.“
„Také netřeba, aby hořel. Navrstvíme suché klestí a trávu na kamení. Jakmile hranice tato vzplane, uleknou se rudí mužové a poběhnou k ohni, aby jej uhasili.“
„Ale protože není ještě náhrobek dohotoven, jsme nucení čekati. A ještě pak bude nebezpečno, přiblížiti se k němu, protože tam budou státi hlídky.“
„Nechť se rozpomene můj bratr Hammerdull na zvyklosti ru-
