dmýchal oheň. Dick Hammerdull zazářil v tváři, udeřil Pitta loktem přívětivě do žeber a zašveholil:
„Famos! Jak se zdá, jest všecko all right a můžeme tedy pijavky smažiti. Co tomu říkáš, Pitte, starý Coone?“
„Myslíš-li, že se těším na oběd, tedy ti ponechávám tuto správnou domněnku, milý Dicku,“ odpověděl dlouhán pohodlně.
Rozdělili jsme ryby pro oběd a večeři, načež obdrželi všichni svůj podíl; také Fletcherovi dostalo se tolik, co nám. Když byl jeho podíl upečen, působilo Dickovi zvláštní radost krmil surovce jako dítě. Winnetouovi neušlo, že jest Fletcher spoután, ale v povaze jeho nebylo, aby se tázal po příčině toho.
Netázal jsem se ho rovněž po výsledku jeho výzkumů, věda, že sám o tom začne v pravou chvíli; ale soudruzi naši neměli tolik trpělivosti a sotvaže Dick Hammerdull poslední sousto chrupu svému odevzdal, utřel si ústa rukávem, jenž se lesknul podezřele mastnotou a pravil:
„Tak! Nasytili jsme se a můžeme klidně přemýšleti o národopisu americkém a zvláště o Pa-Utesích. Doufám, že se nám dosud neodstěhovali.“
Winnetou mlčel.
Aby naznačil svou věc určitěji, ozval se Dick po malé pomlčce znovu:
„Anebo bych se snad mýlil? Byli by již pryč?“
Mužně sličné rysy Apačovy pohnuly se lehce úsměvem a ve rtech jeho ozvalo se vlídně:
„Rosa se snáší v pravou chvíli a slunce vychází v pravou dobu. Proč nečeká můj bílý bratr, až také mně nadejde pravá chvíle, abych promluvil.“
„Zcela prostě proto jen, že jsem strašně zvědav,“ odpověděl Dick v naivně směšné upřimnosti.
„Jen skvav (žena) smí býti zvědavou, nikoli však muž, zvláště je-li bojovníkem takovým jako Dick Hammerdull. Nechť však zví můj bratr, čeho si přeje. Pa-Utesové jsou dosud zde.“
„Kde?“
„V ležení, jehož se včera zmocnili. Winnetou spočítal jejich bojovníky přesně. Mají dvakrát sto a šestkrát deset mužů. Náčelníkem
