„Nejspíš tam již Pa-Utesové nejsou; domnívám se spíš, že se pustili za námi, aby nás také polapali. Proto trvám důtklivě na tom, abychom vzali nohy na ramena.“
„Jste na omylu, Dicku!“ odpověděl jsem, „nebyli jste vůbec pronásledováni. Kdyby byli Pa-Utesové tušili, že jste jim uklouzli, byli by se již dali viděti. Nejspíš jsou přesvědčeni, že pochytali všecky přítomné bělochy.“
„Ale naše sledy? He? Z nich přece poznali, že jsme se vypravili na lov, a že jsme tedy nebyli při šarvátce.“
„Přepadení bylo zajisté nastrojeno večer za prvého soumraku a dnes již byly vaše sledy tak nezřetelny, že jich rozeznati nemohli, kdy povstaly, zdali před anebo po útoku na váš tábor.
A vaši soudruhové, budou-li tázáni, nepovědí přece, že unikli ti, na nichž závisí jejich spása. K tomu dlužno uvážiti, že jsou Pa-Utesové na válečné stezce a nemohou se tedy vléci na pochodu s mrtvolami, které budou zajisté pohřbeny na místě.
Ačkoli jsou nuceni zkrátiti valně obvyklé obřady pohřební, přece jen nebudou s pohřbem hotovi před zítřejším polednem a nevypraví se tudíž dříve.
A mimo to vůbec nemají naspěch, protože vyčkávají návratu dvou vyzvědačů, o nichž nevědí, že upadli v zajetí Navajů. Z toho snad jest vám zřejmo, že máme času dost.“
„Zdali máme čas anebo nemáme, toť lhostejno!“ odpovídal Dick, „ale budu se říditi vaším rozhodnutím, meššúrs, protože jste mnohem chytřejší, než Pitt Holbers a starý Coon. Sám to prve řekl.“
„O tobě ani nemluvě, milý Dicku,“ doložil Holbers velmi vážně.
„Bud přece mlčenliv! Řekl’s velmi slyšitelně, že již nebudeš řečniti. Co tedy hodláte podniknouti, mistře Winnetou a mistře Shatterhande?“
„Rozhodne Winnetou. Vyptával jsem se a dal jsem si vysvětliti všecko sám, jemu tedy ponechám ostatek.“
Znali jsme se navzájem, jako se málokdy znají dva lidé. V okamžicích, kdy bylo třeba rychlého rozhodnutí, často se stalo, že jsme měli tutéž duši, tutéž myšlénku. Co z nás jeden vyslovil a vykonal, druhý již dříve promyslel a schválil.
A v dnešním případě rovněž tak. Apač se pouze na mne pá-
