Přeskočit na obsah

Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/135

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována
133
Legenda velikonočních zvonů

Jde bílý měsíc po nebi
nad spícími krajinami.
Tam hvězdy pějí zpěv veleby.
— Ach, kéž by byl chápán námi! —
Jen v dáli jícny duní svou,
to v bitvách se matou střely,
Nad Římem bzučí to noční tmou
jak obrovské rojení včelí,
zní písní sladkou, blouznivou
jak nejhořčí po vlasti ždání!
To zvony jsou, to zvony jdou
si do Říma pro požehnání!

Tisíc a tisíc! To jásá, lká
až od končin zemí a moří.
Báň Svatého Petra vysoká
výš v nadzemském třpytu hoří!
Tu rozkvétá Velkonoc — mystický sen,
tu září všech legend jasy!
Chrám Svatého Petra rozšířen
vzrost nad vše prostory, časy!

*

Hučení varhan! Dým kadidla!
A moře třpytivých světel!
Sbor zvonů, jichž tvář se neshlídla,
sem přes zem a moře se sletěl!
Hned každý, jak ceremonie kázala,
si na své místečko spíchá!
Tu mezi Barboru a Michala
si Anna usedla tichá, —