Stránka:Karel Čapek - Devatero pohádek (dvě navíc).pdf/13

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


Totiž abych řekl pravdu, tak ten chalupník, Jíra se jmenoval a měl chalupu v Maršově, nebyl ani trochu šťastný; ba zrovna naopak, myslel si, že je ten nejnešťastnější a nejutrápenější člověk na světě. No pravda, on ten Jíra byl chudák; měl zrovna jen jednu starou krávu, jednu trkavou kozu, jednoho bezzubého psa, jedno pole a to bylo všecko; to víte, s tím se nedá dělat hejsasa hopsasa. A k tomu měl takové zatrápené nespokojené srdce a to mu pořád přetékalo: a že prý on nemá nic a jiní mají všeho habaděj a co prý se nadře a nastará a že z celé práce mu zbývá jen kde nic tu nic a že by nejraději se vším praštil a utekl nebo umřela jiné takové bezbožné řeči. A jeho žena, jako stará Jírová, ta mu domlouvala. »Nehřeš, člověče špatná,« říkala mu, »nerouhej se a vem raději tamhle motyku nebo tadyhle srp a nasekej trávy pro kozu; kdopak by pořád naříkal a lamentoval? A teď ať tě už ani neslyším, ty brečáku, ty melhubo, ty rejpale, ty vzteklý chalupníku!« Tak a jinak mu stará Jírová moudře domlouvala, ale nic naplat: Jíra hřešil a lamentoval dál a ještě si ke všemu myslil, že má zlou a hubatou ženu, která ho trápí. A tak si připadal ještě nešťastnější.

Jednou, když měl okopat brambory, začal zas bědovat, jak to je na světě špatně zařízeno, co on, Jíra, se naplahočí, jak jiným je hej a kdesi cosi. A když mu žena domlouvala (a uměla to pěkně, na místě by mohla být děkanem, jak dovedla kázat), dopálil se, hodil motykou a řekl, že teda jde a že už se nevrátí. Sebral se a šel.

Došel až do Úpice a rovnou k Faltům do hospody. Tam seděl, škaredil, koukal jako vrah a pil na vztek. A když utopil vztek, udělala se v něm lítost a on pil na lítost. A když utopil taky lítost, vznikl v něm dobrý úmysl a Jíra jej musel trochu zavlažit, aby ten dobrý úmysl neuschl. A tak, když