Stránka:Karas, Matej - Cesky plavec v Ledovem mori.djvu/17

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

vzýval svého patrona, prose ho, by mu nedal v moři utonouti. Bylť od maličkosti velikým jeho ctitelem, i neopomíjel nikdy ve dnech svatojanských účastniti se večerní pobožnosti na pražském mostě a k jeho poctě na Vltavě vypouštěti pestré rachejtle.

David byl u velikém nebezpečenství. Síly ho již opouštěly, tak že myslil, že utone. V tom ucítil za sebou nějaký pevný předmět. Když se ohledl spatřil silný trám. Ihned vyšvihl se naň jako na koně a děkoval sv. Janu za pomoc.

Ohlednuv se kolem sebe, nespatřil již svých tonoucích soudruhů; bylť ho silný proud daleko od nich zanesl. Jediné Horms objevil se mu v dáli, i volal naň. Kormidelník se mu ozval a upozornil ho, že napravo jest ostrov, aby hleděl ho dosíci. Pohledl v onu stranu a spatřil tam obrysy pevné země. Trám plul s ním velmi rychle, jsa hnán mořským proudem. Kdyby měl nějaké veslo, by mohl svou lodici říditi! Avšak i v tom naskytla se pomoc. Vylovil kus úzkého prkna, kteréž upevnil na zadní čásť trámu a tak jej řídil.

Po dvouhodinné plavbě octl se na ostrově. Opustil trám, poklekl na kolena a děkoval Bohu a svému patronu za šťastné zachránění.

Šel nyní po plochém břehu, na němž zde a onde tuleni a mořské vydry se vyhřívali.