kteráž okamžitě se ponořila. Jen veliké vlny naznačovaly místo, kde mořský velikán ve vodě byl vězel.
Nyní ozývalo se hlučné šustění. Hřídel otáčel se s největší prudkostí a s něho odvinovalo se co nejrychleji lano a ve vodě za harpunou mizelo.
„Vězí pevně!“ zajásal Horms a ohlednuv se na hřídel, velel: „Polejte hřídel vodou! Což nevidíte, že již kouří?“
Veslaři okamžitě vykonali, co jim bylo rozkázáno.
Najednou to trhlo lodici a ta již ujížděla jako šipka po rozčeřené hladině. Veslaři zbledli, vidouce se vlečeny od mořského netvora.
„To je jistě nějaký uprchlík!“ pravil zkušený Horms. „Pane Davide, držte pevně kormidlo!“
Lodice ujížděla rychleji a rychleji, rozrážejíc mocně hladinu, až voda silně se pěníc, po obou stranách lodice vysoko stříkala. Nejednou zaryla se zpola do vody, jakoby chtěla vjeti do moře, ale vždy zase přímo se postavila.
„Přetíti lano!“ volali plavci, jimž tento divoký hon hrůzu působil.
„To by bylo pěkné“ vytýkal jim český plavec, sedící u kormidla, „abychom si nechali ujíti tak dobrou kořisť. Za nedlouho
