životu. Seznámiv se s Hormsem, přijel do Hamburku a přijal službu na velrybářské lodi Albatrosu.
Kapitán dal nyní znamení, loď se zastavila a s ní spuštěny byly rychle tři lodice. Plavci je osadili a již uháněli tam, kde velryba byla spatřena. „Albatros“ zatím pomalu plula za nimi.
Ze tří lodic první byla na místě ona, kterouž řídil český plavec David. Horms seděl na ní v předu, maje v ruce harpunu, uvázanou na laně, jež bylo ovinuto okolo hřídele.
„Zvolna, hoši, zvolna!“ napomínal Horms. „Velryba má tenké uši a mohla by se nám dáti v harc (na útěk).“
Nastalo hrobové ticho. Veslaři opatrně veslovali, by nepůsobili šumotu. David obratně zarejdoval a lodice se blížila se strany k velrybě, kteráž vysoko stříkajíc, zvučným „hul-f-f“ svou přítomnosť ohlašovala.
Již byli u mořského velikána, jehož hlava a hřbet jako ostrov z vody vyčnívaly, ani se nehýbajíce. Jen ustavičné hufání a kolmé vystupování paprsku shuštěné páry nasvědčovalo tomu, že jest obluda živa.
„Zastavit!“ zvolal Horms, jenž stál na přídě, drže v ruce harpunu. Veslaři střelhbitě zdvihli vesla a lodice brzy pevně stála. Harpuník změřil okem vzdálenost a mrštil harpunou po velrybě,