Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/9

A pak paše sílu svatů zvalo,
za rozmilou děvou s nimi táhlo.

A kdy děva rozmilá je shlédla,
plným hrdlem do smíchu se dala:
„Je to, věru, je to podívaná!
A ty paše, rozumu-lis pozbyl?
Neboť, věru, blázen je, kdo pojít
za manželku slunka chtěl by sestru,
měsícovu sestřenici rodnou,
dennice to v bohu posestřenku!“
S kamenné tu stolice hned vstala,
žlutou rukou v zlatá ňadra sáhla,
jablíčka tři zlatá v ruce měla,
v nebes výši jimi pohodila.

To jak šest set svatebčanů zřelo,
všichni hned se po jablíčkách hnalí,
o jablíčka rvali se a prali.

A tu s nebes jasného, hle, bedra.
místo jablek blesky troje jasné,
blesky troje, hromy troje žasné!
Jedna rána v družby udeřila,
rázem oba družby usmrtila,
na hnědouši paše rána druhá,
šest set při něm svatebčanů třetí.
Nezbylo pak ze všech živa oka,
ani rtů, by s zprávou domů došly,
s jakým koncem námluvy ty pošly!