dohonil ho šťastně u vrat rajských,
za pravou ho nohu mile popad’,
a zač popad’, nepustil už z rukou.
S pláčem svatý k hospodinu vstoupí
jasné nesa. na nebesa slunko,
s nářkem při tom stěžuje si, kulhá,
kterak mrzce zmrzačil ho pohan.
Avšak na to nebes pán i světa:
„Nic ty, sluho, nestěžuj si věrný!
Kdo mým jmenem nakládá, jak ty dnes,
nediviž se, tak-li se mu daří!“
Tak se stalo — chvála za to bohu!
Svatý Mikuláš ochrance plavcův.
Bože ty můj milý, jest to zázrak
nevídaný posud, jenž se udál
v monastéře svatého tam Pavla!
Ustrojeny stoly jsou tam zlaty,
a za stoly řadem sedí svati;
v prvním místě hřimatel Ilija,
u prostřed pak Sava i Maria,
dole svatá Neděle i Petka.[1]
I pronáší, zdvihnuv zlatou číši,
Mikuláš tu slávu Kristu pánu.
Avšak, hle! Jak číši zlatou pozdvih’,
