Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/65

Živým svatý zaklíná se bohem,
na korunu že dá dobře pozor,
aby, chraň bůh, žádný mu ji nevzal,
sám pak že ji také neodnese.
A car na to do moře se vnořil.

Ale svatý, do nebeských zatím
vzlétnuv výší, k hospodinu vstoupil,
tyto k němu pronášeje řeči:
„Věčný bože, otče nejsvětější,
mám-li tebou zaklínat se křivě?
Smím-li caru korunu vzít jeho?“

Nsčež jemu nebes pán i světa:
„Svatý Jene, sluho povždy věrný,
pro mne zaklínej se třeba třikrát,
mým však jmenem nezaklň se křivě!“

Sletěl svatý s nebe na písčinu, —
hle tu cara, an se z hloubi moře
k břehu dere, drže v zubech jabko! —

Pohodili sobě na to znova.

Hodil zase svatý Jovan jabkem,
jabko opět do moře mu padlo.

A car k němu s útrpností zase:
„Nic se neboj, pobratřenče milý!
korunu jen když mi neodneseš,
z hloubi rád zas vylovím ti jabko!“