Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/55

V mlze jeden druha ztratili jsme,
ztratili, už nikdy nesešli se!“

Načež jemu Vidosava žena:
„Dobrý junák, sen i jeho dobrý!
Snové lhou, a v bohu jenom pravda!“

I vzchopil se vojevoda s lože,
z věže bílé hradu stoupí na dvůr.
Tu ho devět čekalo již bratrů,
čekalo již bratrovců dvanácte
s čtyrmecitma hradu námezdníky;
vyvedla mu koně Vidosava,
vsednul naň, i vsedli na kůň druzí,
na Jezero pole jeli na hon.

Jezera však pole nedojeli,
a tu na ně hrne se již vojsko!
Což jakmile vojevoda uzřel,
po boku hned šavli chopí jilcem, —
avšak z pochvy šavli tasit nemůž,
ana v pochvě jakoby s ní srostlá!

I pobouřiv tím se vojevoda,
„Bratři,“ křilme, „hleďte, bratři moji,
Vidosava zradila mne psice!
Podejte mi šavli kteroukoli!“

Ihned k němu přiskočili bratří,
nejlepší mu dali ostrou šavli.