ten z Prizrena, z carova to sídla,
provodil je do Budíma hradu,
ani slunce na ně nesvítilo,
aniž vlhká svlažila je rosa.
Šťastně hradu králova tak došli,
šťastně svatbu odbyli a slušně,
slavně celý týden hodovali.
Po tom každý ku domovu svému
vrátili se, krále na divanu,
hada na zdi zůstavivše příkré. —
Ženichovi sejíti se s pannou,
s čepenou když nastala mu chvíle,
na věž žínku očepenou vedli,
v nejhořejší komůrce na věži
na ustlaném loži zanechali.
A když v noci bylo o půl noci,
kterak libě na vysoké věži
manželové spolu rozmlouvají,
v dolní síni králova kdy slyší:
z dolní síně ode patra patrem
na vysokou věž až ke komůrce
k nejhořejší ona se tu krade,
zlehounka pak dvéře otevírá.
A — co vidí? Div to nade divy!
Vedle lože hadí kůže pestrá,
na loži pak mládenec překrásný,
a ten dívku obejímá milou!