Lašťovice, jako by jí jezdce
nebylo, se prováděla sama.
Slušně car je uvítal, pak na to
svatebních jal rozdávat se darů:
po košilce svatům po hedbávné,
ženichovi sokola a koně,
nad to krásnou jedinou svou dceru.
I když vše tak šťastně vyřízeno,
hlasately zase ohlášeno:
„Hotovte se, svatebčané švarní!
Hotovte se, starosvate, kume!
Hotov se i ty, nevěsto naše!
Doba nám se navrátiti domů!“
Na koně tu svatebčané sedli,
nevěstu vyvedli, na kůň zvedli.
Což když uzřel had, vysoké se zdi
radosti pln lehce klouznul na zem,
Lašťovice kolena se chytil,
od kolena na sedlo se vyšvih’,
sedlu kolem hrušky zlaté ovil,
radosti pln Lašťovici koně
carovými proháněl pak dvory,
až rozpálen proháněním prudkým
všecku dvorem rozkopal kůň dlažbu,
všecken na to Prizren kolem potlouk’,
že, co caru nadělal tam škody,
za dvanáct zas let se nenapraví.
A hle divu nového! Když z hradu
vytáhli, táh’ nad nimi se oblak,