Což když mile slyšel král budímský,
rozloučil se s carem, Lašťovici
ze staje pak vyvedli mu koně,
vsednul naň, a letěl rovní domů,
jako nebem jasná prchne hvězda.
Za nedlouho, Budímu když hradu
již se blížil, „Milostivý bože!“
prál sám sobě, „jest-li toho hada
na té zdi pak najdu, bych od cara
osudný ten vyřídil mu pozdrav?“
Avšak sotva hradu dojel do vrat,
hle tu vstříc mu had, an se ho táže:
„Nuže, otče, na Budímě králi,
dcerušku svou dá-li car, či nedá?“
A mu na to otec král budímský:
„Synu hade, nešťastný můj plode,
od Budíma hradu od našeho
troufáš-li si svatebčany přivést
do Prizrena hradu do bílého,
aby na ně nesvítilo slunce,
aniž vlhká svlažila je rosa,
dá car dceru; jinak ti jí nedá!“
A had na to: „Nuže, otče králi,
tož jen honem svatebčany pozvi;
pojedeme, otče, za nevěstou!
Od Budíma povedu pak já je
