Tu, devátý právě rok když došel,
počala mně žena. Porodila,
přeneštastný plod však byl to těla:
není děcko mužské, had to divý,
kterýž, jedva zrodiv se, hned vzhůru
na zeď příkrou od země si vylez’
Sedm od té doby ušlo roků,
a tu na zdi ubohý had ke mně:
,Proč, můj otče králi, neženíš mne
a za jakou příčinou s tím meškáš?‘
A mu já: ,Rád nešťastný můj rode,
od srdce bych, synu, rád tě ženil;
ale kdož pak za hada vdá dívku?“
A mně na to on: ,Můj otče milý,
Lašťovici jen ty koně sedlej,
na Prizren jeď na hrad slavný k caru,
k jasnu caru prizrenskému dojeď;
on mně rád svou jedinou dá dceru!‘
Na to já pak na cestu se vydal,
a to, care, proč jsem k tobě přišel!“
K řeči této králi car prizrenský:
„Vyslyš slova má, budímský králi!
Vrať se, králi, s pánem bohem domů,
doma, králi, na zdi hada ptej se,
zda z Budíma přivést by si troufal
do Prizrena svatebčany svoje,
aby slunce na ně nesvítilo,
aniž vlhká svlažila je rosa?
Dovede-li toho, dám mu dceru!“