To když matka přeubohá zřela,
„Nuže!“ všecka poděšená děla:
„Nuže králi, z kamene-li nejsi,
zaraduj se plodu srdce svého!
Rodila jsem, ač ne mužské děcko,
rodila jsem divého přec hada!
A král na to: „Budiž bohu chvála,
buďtež díky za dar mu i tento!“ —
Sedm od té doby ušlo roků,
a tu otci králi se zdi hádek:
„Proč, můj otče králi, neženíš mne,
a za jakou příčinou s tím meškáš?“
I přemítá, co by na to řekl,
až pak koncem netaje se ničím,
„Hade,“ dí král, „nešťastný můj rode,
od srdce bych rád tě, synu, ženil,
ale kdož by za hada vdal dívku?“
Na to jemu had: „Nežť, milý otče,
otče milý, na Budímě králi!
Lašťovici jen ty koně sedlej,
na Prizren pak na hrad slavný k caru
k jasnému jeď caru prizrenskému,
on mně rád svou jedinou dá dceru!“
To když slyšel král, hned bez meškání
Lašťovici koně dal si sedlat,
vsednul na kůň, na Prizren jel na hrad.
